Kdyby se láska dala něčím „posichrovat”, pak by tento byznys s velkou radostí rozjely všechny pojišťovny. Ale láska je cit, který se mění, potřebuje se vyvíjet a především se neobejde bez určité volnosti. Avšak vysvětlovat takové věci žárlivcům je stejně marné, jako přesvědčit skrblíka, aby si s vámi užil trochu spontánního nakupování.

Žárlivost je emoce spojená s bolestnými vzpomínkami, které mají lidé pohřbené v nejhlubších vrstvách duše. A právě tato zranění dokážou rozpoutat neskutečné emoční vichřice. Asi jako když vás kamarád, který netuší, že jste si o víkendu vymkla na lyžích rameno, chlapsky poplácá po zádech. Zranění, které není vidět, se ozve s takovou razancí, že vám to zatemní mozek.

Je samozřejmě třeba odlišovat oprávněnou bolest z toho, když vás zradí nebo opustí člověk, kterého milujete, od neustálého podezírání, projíždění mobilu, špehování a potřeby mít protějšek pod kontrolou. Příběhy Aleny, Kláry a Renaty jsou jen malou sondou do stále se opakujících žárliveckých dramat.

ALENA (29)
MILUJ MĚ BEZPODMÍNEČNĚ!
Alena se narodila svobodné matce, která právě ukončila první ročník medicíny. Místo láskyplné domácí péče proto putovala z ruky do ruky, aby matka zvládla dokončit školu. Pak se v jejím životě objevil nevlastní otec a v krátkém sledu po sobě se narodili dva bráškové.

Není divu, že když Alena v šestnácti letech potkala Milana, měla pocit, že konečně našla někoho, kdo jí dá, co potřebuje. Školního frajera omotala všemi „chapadélky“ v touze po lásce, bezpečí a pochopení.

„Když si dnes vzpomenu, co jsem tehdy vyváděla, zalije mě i po tolika letech stud. Sledovala jsem každý jeho výraz, počítala každou vteřinu jeho zpoždění a všechno žárlivecky komentovala. Když řekl, že nemůže přijít na rande, chodila jsem ho stopovat, podrobovala jsem ho křížovým výslechům. Byla bych skvělá kriminalistka, dokázala jsem si všímat neskutečných detailů a hned z nich udělat scénu,“ vypráví mladá právnička s nadhledem.

„Není samozřejmě divu, že mě poslal k šípku. Myslela jsem, že to nepřežiju, ale zareagovala jsem přesně tak, jak se v naší ctižádostivé rodině sluší. Se stejnou vášní, s jakou jsem ho pronásledovala, jsem začala cvičit a hubnout. Chtěla jsem, aby zalitoval, o co přišel!“

Naštěstí maminka brzy pochopila, že se dcera potýká s anorexií. „Teprve díky psychologické pomoci jsem začala rozplétat, co se mnou je, co mi chybí, a učila se, že lásku od nikoho nevyprosím ani nevyhrozím, pokud si ji nedám sama,“ přiznává Alena. „Dnes jsem ráda, že mě to potkalo tak brzy. Díky téhle zkušenosti jsem si v sobě mohla spoustu věcí srovnat.“

Další příběhy i informace najdete v Marie Claire 12/2011.