Je to jasné, „šedesátky“ jsou pojmem, ke kterému se návrháři po generace vracejí. Protože móda je jasným odrazem doby a místa, ve kterém vzniká, symbolizují šedesátá léta v módním průmyslu čas bezstarostnosti, svobody, čas, kdy žádná obava nekalí pohled do (růžové) budoucnosti.
Dnes, když se naše mysl soustředí na nebezpečí, nekomfort a nejistotu, můžeme svobodu, volnost a jistou míru neřízeného bláznovství módě šesté dekády 20. století jen závidět. Současně se nám asi už nechce oblékat si hendrixovské vyšívané modely nebo si hrát na princeznu batiky po vzoru Janis Joplin.
Co z té doby je pro naše generace ještě pořád aktuální? Co ve svém šatníku rozhodně chceme potkávat?
Alberta Ferreti
Nová ženskost
Letošní sezonu obrátili designéři pozornost k těm nejdivočejším aspektům let šedesátých. Rebelové tehdejší módy nahradili v té době panující ideál městské elegance vzhledem „baby-doll“.
Nejslavnější modelkou doby se stala šestnáctiletá Twiggy. Její chlapecká figura nahradila dosavadní krásky, které se vyznačovaly plnými ženskými tvary. Faye Dunaway, Brigitte Bardot, Jane Fonda, Mia Farrow… Twiggy se zkrátka stala obrazem všeho mladého a synonymem jisté lehkomyslnosti.
V posledních letech její obraz i ducha nahradila androgynní Kate Moss, která vydláždila cestu všem dalším dětským obličejům a plochým hrudníkům, které pro změnu vystřídaly ženské tvary let osmdesátých.
Ona jako první a po ní všechny její následovnice nám ukázaly ženskost v superkřehké podobě, lehkomyslnost a Katin vztah k lásce (nebo drogám) odkazovaly na tehdejší dobu už zcela nepokrytě. A sexuální revoluce let šedesátých k uvolněnějším mravům a vztahům let devadesátých patří naprosto stejně.
Šedesátá léta byla časem, kdy se ženský pohled na vlastní tělo měnil. Ženy si přály být svobodné a chtěly to vyjadřovat vším včetně oblečení. To tehdejším designérům samozřejmě otevřelo netušené prostory…
Móda rebelující
Britská návrhářka Mary Quant byla první, která dala trhu to, po čem se už na padesát let blázní: minisukni. Spodní sukně zkrátka ještě nikdy nebyl tak.... vysoko! Obrázek dokonalé ženy byl zničen, nebo aspoň postaven na hlavu pomocí možná až nadměrné kreativity. Nic neplatilo. Cokoli se udělat jinak. Barvy, do té doby užívané více než střídmě, nahradily bláznivé pastelové odstíny. Šaty střižené v linii A kombinovaly barvy, které se nesměly pohromadě ani vyslovit: oranžová s růžovou? Modrá se zelenou? A nic z toho prostě nesmí končit níž než v půlce stehen? Páni!
Jediný, kdo ze změn ve společnosti i v módním světě nebyl trochu nadšený, byla (zcela nepřekvapivě) Coco Chanel. Kromě toho, že bláznivá léta šedesátá bortila vše, v co ona jako módní tvůrce věřila, vadilo jí i to, že „ženy takhle ztrácejí svou ženskost a stávají znovu malými holkami“.
Jenže mladá generace moc neposlouchala, co jim téměř sedmdesátiletá Francouzka povídá. V té době už totiž dávno vzala za svou tu provokující, barevnou módu, s jejíž pomocí bořila veškeré hranice i sebemenší náznaky cenzury. Elegance a slušnost byly posledními věcmi na světě, po kterých by kdo toužil. Všichni chtěli svobodu a móda, poprvé se projevivší coby demokratka, ji přinesla.
Po trochu neochotném přizpůsobení se trendům u Christana Diora představil v roce 1962 Yves-Saint Laurent svou vlastní značku, prakticky ihned následovanou kolekcí ready-to-wear nesoucí jméno tehdejší modní části Paříže, levém břehu Seiny, tedy YSL Rive Gauche. Vystihl velmi přesně duch doby a napodobil jej i ve svých módních kolekcích.
Využil zejména chlapeckého looku, a dodnes jsou tak populární „it-girls“ následovnicemi jeho tehdejších kolekcí. Například Georgia-May Jagger nebo Theodora Richards, dcery Micka a Keithe, vytvořily svůj vlastní rozpoznatelný styl pomocí základních prvků „opsaných“ od Yvesa Saint Laurenta.
Alexa Chung, britská módní publicistka, moderátorka a bloggerka, mimo jiné jedna z nejrespektovanějších „it-girls“ dneška, často obléká krátké panenkovské šaty v kombinaci s balerínami – a to je jedna ze siluet tolik typických pro šedesátá léta.
The Creative Factory
Dekádu drzosti vnímal v té době po svém i film a umění obecně. Ve filmu se odrazila v dodnes obdivované nové vlně a přesně tuhle estetiku nové vlny můžete najít v současných kampaních Niny Ricci nebo Christiana Diora. Op-art nebo pop-art, spojovaný hlavně se jménem výtvarníka Pieta Mondriana, použil v roce 1965 Yves Saint Laurent, když vytvořil celou kolekce nazvanou jménem výtvarníka Mondriana – stejným autorem se mimochodem v aktuální kolekci dala inspirovat Prada.
YSL pak o rok později zaostřil na ta nejtypičtější díla Andyho Warhola, totéž udělal Marc Jacobs. K jeho cti nutno dodat, že se kromě inspirace u Andyho dlouhodobě věnuje spolupráci se současnými výtvarníky, jejichž díly zdobí své modely. A stranou nezůstává ani hudební průmysl. Zpěváci a hudebníci jsou ochotní na sebe obléct cokoli, jen aby nezůstali mimo hledáčky kamer. Jejich avantgardní modely přitahují pozornost k jejich koncertním vystoupením, ale protože je neopouštějí ani v civilu, stávají se součástí jich samých.
Podobně jako se v dekádě sladkých šedesátých ocitla britská zpěvačka Marianne Faithfull v centru pozornosti médií nejen kvůli svému románku s Mickem Jaggerem, ale hlavně kvůli svým legendárním minisukním, je v dnešních dnech takto slavná Lady Gaga. Málokdo si její písně zpívá od rána do večera, zato všichni víme, že na předávání cen MTV Awards vzala skvěle střižené šaty z hovězího.
Nová svoboda
Šedesátá léta nejsou dodnes takovým pojmem jen kvůli bláznivé módě, sexuální revoluci nebo hudbě. To, co je na nich nejpřitažlivější, je totiž absolutní nezávislost ve všech směrech. Je jedno, co nosíte, je jedno, co zpíváte, pocit, po kterém prahneme, a důvod, proč se k „šedesátkám“ pořád dokola vracíme, je svoboda.
