Alexander, jehož skutečné jméno bylo Lee (ale módní redaktorka Issie Blow ho přesvědčila, aby ho změnil na aristokratičtějšího Alexandera), jednoho dne nakráčel do redakce Vogue – a tak jsem ho poznala.
Na první pohled působil trochu jako mladistvý výtržník z East Endu – chodil zásadně v otrhaných starých džínech, ověšený řetězy a občas s úplně vyholenou hlavou. Byl synem taxikáře, mluvil takříkajíc „jak mu zobák narost“, ani se nesnažil o módní afektované chování a eleganci; byl, kým byl: upřímný kluk pocházející z obyčejných poměrů, který se pokoušel uspět v módní branži.
Musím ale říct, že nikdy neohýbal hřbet, neponižoval se. Byl hrdý a někdy si byl tak jistý svými vizemi a talentem, že to mohlo někoho až odrazovat. Už coby třiadvacetiletý kluk se choval jako superstar.
Já jsem si ho ale hned oblíbila. Pod jeho chytrou a ostrou slupkou se skrývala milá, vtipná a zranitelná osobnost. A zbožňovala jsem jeho oblečení. Pamatuji si, jak jsem ho požádala, aby mi vytvořil šaty na vánoční večírek Vogue – byly z černé krajky a šifonu, inspirované punkem. Míry mi mimochodem bral na dámských toaletách v redakci. Zaplatila jsem mu předem dvacet liber, aby mohl koupit látku, a dalších padesát za ušití. Musela jsem platit hotově, protože neměl bankovní účet.
Pak mě přemluvil, abych mu dělala modelku na dvou z jeho prvních přehlídek; na jedné vystrojil všechny dívky ve stylu Munchova obrazu Křik. Na té druhé jsme všechny měly bílé kontaktní čočky a obleky, které předtím přejel pneumatikou namočenou do černé barvy. Hned od začátku vytvářel Alexander nádherné, skvěle střižené oblečení, ale rád jej předváděl způsobem, který šokoval a znepokojoval. Věděl, že tak nejlépe přiláká investory….
Více se dozvíte v Marie Claire 4/2010.
