New York, Londýn, Milán, Paříž. Mezinárodní týden módy je pojmem pro všechny módní profesionály, ať už mluvíme o módních návrhářích, stylistech, modelkách, o početné obci módních novinářů, fotografů nebo nákupčích z obchodů, kteří společně s redaktory módních magazínů definitivně rozhodují o tom, co se bude nosit, co budeme chtít a co budeme hledat v našich oblíbených obchodech.

Čtyři města, která jsme jmenovali v úvodu, jsou v rámci týdnů módy brána vážně. Což ovšem neznamená, že se o jistou nápodobu nesnaží i metropole další. Jenže lesk, pozornost a hlavně bohaté sponzory si dlouhodobě drží pouze tahle módní „svatá čtyřka“.

Historie „týdne módy“ se datuje až do roku 1943. Právě tehdy zorganizovala módní publicistka Eleanor Lambert první Press Week, na kterém se měli prezentovat američtí módní návrháři. Protože ve Francii zuřila válka, Američané nemohli zadávat ve Francii objednávky pro své obchodní domy, a Spojené státy tak zůstávaly dlouhodobě prakticky neoděny: francouzští módní návrháři totiž byli před válkou jedním z nejzásadnějších dodavatelů na trh nového kontinentu. Press Week tedy měl do jisté míry podnítit americké designéry k činnosti a oživit domácí návrhářskou scénu.

Eleanor Lambert tehdy pro celý týden pronajala obrovské haly dvou newyorských hotelů, Pierre a Plaza, a v nich se odehrály všechny prezentace. Namísto bláznivého lovení taxíků a nesmyslného přesouvání se z místa na místo tak publikum, tvořené novináři a obchodníky, mohlo strávit čas na jednom místě.

A protože byl týden módy více než úspěšný, což trvá až do dnešních dní, začala se jeho sláva šířit po světě. Jako první se připojila začátkem 60. let například dánská metropole Kodaň, dále Londýn, německý Düsseldorf, čínský Hongkong nebo španělský Madrid.

Modelka Denisa Dvořáková

Sama Paříž, která byla částečně za zrod módních týdnů trochu „zodpovědná“, se připojila až v roce 1973. A přesně tehdy nastal obrovský nárůst měst, která se k módně-obchodnímu fenoménu chtěla připojit. Hodně se jich během let zase ztratilo, v mnoha městech se složitě měnil organizátor, jinde přehlídkové týdny skončily jednoduše na tom, že nesehnaly dost sponzorů – což jinými slovy znamená, že o ně prostě nebyl zájem.

V některých městech světa se naopak zrodily specializované varianty, ať už mluvíme o plavkovém týdnu v Miami či Riu de Janeiru, ekotýdnu biomateriálů v Portlandu nebo týdnu svatebních šatů v bulharském Plovdivu.

Jak se módní přehlídky připravují? Kdo se na nich s kým popere o pozornost? Jak takovou akci prožívají modelky? A kolik to celé stojí? Marie Claire se vypravila za těmi, kteří mají s podobnými akcemi zkušenost.

KLÁRA NADEMLÝNSKÁ, MÓDNÍ NÁVRHÁŘKA
Českou módní návrhářkou, která se na podzim chystá představit svou novou kolekci, je Klára Nademlýnská, designérka, která značku nesoucí její jméno buduje už od roku 1998.

„Na módní přehlídce, kde se po molu prochází dvacet modelek, se kolekce představí jinak, než se prezentuje v klasických showroomech pro zákaznice. Tam mám dvě tři modelky a vše se odehrává v komorní atmosféře,“ přibližuje Klára. „Teď je složité období, jsme uprostřed tvorby podzimní kolekce, ale počítám, že ještě nějaké modely vhodné velkou přehlídku připravíme. Musí to celé ležet a zrát, pak do sebe zapadnou,“ dodává.

Jedna z nejúspěšnějších českých módních designérek také upozorňuje na zásadní rozdíl mezi tím, jak se k módním show přistupuje u nás, prestižních světových show. „V České republice je to totiž, pokud jde nějak zvláštně nastavené: zatímco v zahraničí jsou určené profesionálnímu publiku, tady jsou stále vnímány jako zábava pro veřejnost na úrovni divadla,“ vysvětluje.

Podle Klářiných slov se má návrhářova nová kolekce prezentovat nákupčím a novinářům: „Novináře v České republice máme, ale není tu síť nákupčích, kteří by chodili a objednávali zboží pro multiznačkové obchody, protože ani domácí módní návrháře neexistují,“ říká Klára. „Takhle to funguje v pražské Pařížské ulici pro zahraniční značky, ale pro české designéry nic takového jednoduše neexistuje: pokud nemáte svůj vlastní butik, jako byste nebyl.“

Klára se v době, kdy působila v zahraničí, zúčastnila několika pařížských salonů. „Ono je to ale nesmírně náročné: když začínáte, nikdo vás nezná, nikdo si nic nekoupí, protože neví, jestli se vám ta jedna kolekce nepovedla úplnou Navíc tehdy byli návrháři z východu trochu tabu,“ vzpomíná na porevoluční léta.

„Je dobré mít i agenta, který si vás vezme do péče, bude vás správnou cestou klientům servírovat a bude tlačit značku dál. My jsme si to vyzkoušeli bez agentů, sami za sebe, a zjistili jsme, že je za tím nejen spousta práce, ale i spousta financí: mít úspěch a odběratele není věc, která by se stala po jedné sezoně. Tak jsme od toho ustoupili, začínali jsme současně v České republice i v Paříži – a na dvou židlích sedět nelze.“

Další zajímavé pohledy na „týdny módy“ najdete v Marie Claire 9/2011.