Člověk by řekl, že při takovém zápřahu nemůže mít čas na hraní (ve smyslu hereckém), ale i to by byla chyba. Na konci roku absolvovala dvě divadelní premiéry (Vánoční koleda, Sliby se maj plnit o Vánocích) a nově nastoupila do oblíbeného seriálu Cesty domů. Nejspíš vás napadne, co asi musí Linda Rybová obětovat, aby stíhala rodinu, herectví i práci v nadaci Kolečko.

„Člověk se musí naučit přestat myslet sám na sebe v tom sobeckém smyslu slova. Přestala jsem mít takový ten svůj prostor, svůj vesmír, myšlenkový svět. Ten si užívám vlastně už jen v autě při různých přejezdech mezi kroužky, domovem a divadlem... Pustím si hudbu a jsem sama se sebou, se svými myšlenkami,“ přiznává Linda.

Není divu, že se čas od času zastaví a začne přemýšlet nad tím, jestli tohle je vlastně to, co opravdu chce. Vždyť ten neuvěřitelný kolotoč povinností – vstávání, snídaně, škola, školka, práce, úklid, vaření, zkoušení, vyzvednout děti, představení a v noci okamžité upadnutí „do bezvědomí“ na gauči – může obzvláště u umělce absolutně zabít schopnost pozorovat život kolem sebe a vstřebávat tolik potřebné nové podněty. „Je pravda, že někdy tak úplně necítím tu bezstarostnou radost, kterou by člověk cítit chtěl, ale přitom jsem fakt šťastná a mám to, co jsem si vždycky přála.“

Zdá se, že ani známým herečkám se nevyhýbají chvilkové krize středního věku. „Asi. Protože to, že jsem šťastná, cítím skutečně častěji než kdy dříve.“

Linda dobře ví, o čem mluví. Její život nikdy nebyl procházkou růžovou zahradou, kterou lemovaly sláva a všeobjímající přízeň davů. Pocity z různých propadů v ní navíc vždy umocňovala její vnímavost a jakási emocionální spiritualita, které se v ní však vždy praly s odvahou říkat to, co si myslí.

Když v patnácti letech začínala, nebála se otevřeně pojmenovávat věci, s nimiž nesouhlasila a které se jí nelíbily. To se v české kotlině nikdy nenosilo a nenosí dodnes, takže velmi brzy dostala nálepku fracka.

„Doufám, že snad je to se mnou už lepší, protože v šestnácti letech bych opravdu nechtěla být svoje kamarádka,“ přiznává. „Snad se vyvíjím, ale to nemění nic na tom, že jsem občas protivná, bazíruju na nesmyslech a cítím, že bych se měla uvolnit. Někdy vím už v okamžiku, kdy kolem sebe štěkám, že bych měla přestat, ale prostě si neumím pomoct.“

Více se dozvíte v Marie Claire 1/2012.