Přejít k hlavnímu obsahu

Rozhovor s Martinem Krausem: "Dokud chlap nemá dítě, tak podle mě není chlapem."

Text: David Laňka, Foto: KIVA/16.3.2017
Každý režisér, který s ním točil, vám potvrdí, že pokud se někdo dokáže postarat o dobrou náladu, je to Martin. Živel, sopka, uragán. Zároveň je nesmírně poctivý a dobře ví, co je to práce. A že nic člověk nedostane zadarmo.

Z vašeho mediálního obrazu za poslední dva roky to vypadá, jako kdybyste zvážněl. Je to jen zdání?

Ono to bude asi souviset s tím, že jsem se stal otcem. Synátor Filous mi dal do života jiný, svěží vítr a životu daleko hlubší smysl. Mám pro koho žít a pro koho být lepší člověk. Ne, že bych už nezašel s klukama na pivko, ale ten bujarý temperament se snažím věnovat právě jemu.

Kdy podle vás dospívá chlap?

Dokud nemá dítě, tak podle mě není chlapem, ale sám je dítě!

Máte někdy chvíle, kdy byste si řekl: Tohle není hodno táty od rodiny a chlapa mého věku?

Naposledy to bylo na Silvestra. Měl jsem odpolední představení, přijel jsem na statek asi kolem desáté večer, kde už nálada běžela v plném proudu. Po dlouhé době jsem se mohl "vyřádit" se svým o deset let mladším bratrem, který končí letos JAMU a společní kumpáni nás vybízeli k nekončícímu večírku, ale... Prostě jsme si o půlnoci ťukli, dal jsem si kávu a šel si lehnout.

Nenapadne vás někdy přeci jen, že jste si ještě mohl užít trochu té nevázané zábavy...?

Naopak. Ráno jsem vstával svěží, nebolela mě hlava a měl jsem ten první den v novém roce velice příjemný a fresh!

Říká se, že člověk v sobě ztratí "dítě" ve chvíli, kdy obejde louži, místo aby do ní vstoupil. Řekl byste o sobě, že už jste se vybouřil?

Člověk s mojí povahou a temperamentem se nevybouří asi nikdy. Má to jen jisté mantinely, které se nabalují věkem. Nicméně skočit v obleku do bazénu nebo nahý na horách do závěje, to mi pořád nedělá nejmenší problém. Rád blbnu, a to nejen na jevišti nebo před kamerou. Mám dojem, že naopak ty pomyslné louže vyhledávám a skáču do nich po hlavě. Nejdřív trpí okolí, posléze já. Nicméně svých bezhlavých skoků nelituji. Jsem možná trochu přímočařejší, ale jiný už asi nebudu. A proč bych měl být?! Dostanu sice občas přes ruce, ale...

Před časem jsem se stal patronem neonatologického oddělení v Motole, kde se věnují předčasně narozeným dětem. Co s vámi první pohled na miminka, co se vejdou do dlaně, udělal? 

Brečel jsem. Byl jsem tehdy čerstvým otcem a byl jsem rozcitlivělý. Je úžasné, jak malinkého člověka je možné dnes vypiplat. Proto od té doby všem přeji hlavně zdravé děti a zároveň prosím o podporu. Nikdy totiž nevíme, co nám život naservíruje.

Celý rozhovor naleznete v dubnové Marie Claire.

Reklama
Aktuální číslo
Odběr newsletteru
Přihlášení k odběru newsletterů
* povinná pole
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama