Přejít k hlavnímu obsahu

ROZHOVOR Renaty Kalenské s fotografkou Alžbětou Jungrovou: Přesycená bídou a špínou

Renata Kalenská/3.2.2014
Gaza, Pákistán, Kuba Súdán, Kolumbie Kambodža… A spoustu dalších zemí si projela jedna krásná holka. Většinou sama, jen s foťákem. Vypadá jako modelka, ale po světě lítá v neprůstřelné věstě.

Focení ve válečných oblastech, ve slumech... To mi připadá víc práce pro chlapa, než kdybyste chodila fárat uhlí.

Kdybychom to takhle braly, tak zůstaneme v kuchyni, budeme vařit, rodit děti, starat se o zahrádky. Ženské jsou všeobecně mnohem silnější než chlapi. Vydrží víc, snesou víc. Otázka je, jestli tohle právě není práce spíš pro ženy a chlapi by neměli zalévat zahrádky, starat se o děti a mít doma ty rybičky. Nechci být kdovíjak přísná, ale vážně vydržíme dost.

Zaznamenala jste na cestách, že ženy vydrží víc?

Je tam velký rozdíl. My jsme na mnoho věcí citlivější, v krizových situacích jsme mnohem empatičtější. Tohle všechno se ve vyhrocených situacích strašně projeví. Méně si stěžujeme. Já třeba neunesu padesát kilo, ale vydržím jít dva dny. Chlapi unesou více než padesát kilo, ale jdou dvě hodiny, a už kňourají. A já jsem zas schopná se u nějaké silné situace rozbrečet a ten chlap mi řekne: „Ježišmarja, nebuď hysterická.“ Prostě jsem ženská, tak brečím.

Kde všude jste byla?

 To tady budeme dlouho. Gaza, Pákistán, Etiopie, Súdán... Fakt je toho moc.

Když zmiňujete Súdán, hned mi naskočila fotografie Kevina Cartera, na které je umírající holčička a čekající sup...

Jo, tahle fotka dokonce dostala Pulitzera, ale ten fotograf pak spáchal sebevraždu.

Umíte si představit, že byste takovou situaci vyfotila?

Já jsem ženská, takže bych to dítě zvedla. Nebo bych to cvakla – a pak bych to dítě zvedla. Rozhodně nemám morál na to, nechat tam umírající dítě ležet. Nikdy ho mít nebudu. Ale není to zas jen kvůli tomu, že jsem ženská. Spousta chlapů by to udělala jako já.

Stalo se vám už něco podobného?

Za ty roky jsem samozřejmě už víckrát nějaký dítě chytla, když lezlo, kam nemá. Nedělám z toho vědu. Na té fotce se supem je vystavěné strašné drama. Když jste ale na tom místě, je z toho „jen“ věc, kterou automaticky uděláte. A nepřemýšlíte o tom, jestli je to nějaký čin...

Zachránila jste někomu život?

Na Hradčanské jsem resuscitovala jednoho pána. Ještě že mám kurz první pomoci. Ten člověk tam leží a klasika – všichni stojí a koukají a nikdo nedělá nic. Takže jsem zachraňovala jen na Hradčanské.

A kdy šlo o život vám?

Na kmenovém území mezi Afghánistánem a Pákistánem, kde jsem fotila drogy, došlo několikrát k velmi vyhrocené situaci. Částečně to ale byla i moje blbost.

Náš společný kamarád Michal Novotný mi vyprávěl, jak byl v ostřelovaném území a měl střevní problémy, takže musel odbíhat a málem tím přišel o život...

No to je Majkláč. To já když jedu do Afriky, tři týdny nejdu na záchod, abych nemusela na latrínu. Ale mám vtipnou historku s neprůstřelnou vestou z Gazy. A ta je právě o tom, jak konfliktní situaci řeší chlap a ženská. Byla jsem fotit šedesát let vzniku státu Izrael. V Jeruzalémě oslavují týden nakba, truchlení za vyhnání. Nepouštěli tam novináře a měla jsem štěstí, že jsem dostala povolení. Přímo na den nakby byl naplánován pochod z Gazy do Erez Crossing. Jenže den předtím Palestinci vystřelili raketu, zabili dvanáct Izraelců a Izraelci řekli, že pokud se ten pochod půjde, brutálně ho potlačí. Hamás tlačil na zrušení pochodu... Já měla na pomoc dva kluky, Mahmuda a Mohameda. Měli jsme sraz večer předtím na opuštěné benzince. Vypadá to tam jak v postapokalyptickém filmu. Klukům jsem řekla, ať mi hlavně vezmou neprůstřelnou vestu a helmu. Oni mi to odkývali, anglicky stejně neumějí... Ráno mě v hotelu vyzvedli autem, dojeli jsme na pumpu, kde už čekalo deset – většinou lokálních – novinářů. Al-Džazíra plus anglický novinář píšící pro AP. Všichni se oblékali a já se ptám svých kluků: „Kluci, a kde já mám tu vestu a helmu?“ A oni, že ji zapomněli. A že to bude v pohodě, protože Hamás tam poslal zátarasy...

Oni helmy měli?

No jasně. Měli helmy i vesty. Já jediná tam stála normálně oblečená a ostatní novináři za mnou chodili a ptali se, kde mám vestu a helmu. Za ty dvě hodiny jsem se slušně vystresovala. Pak přišel průvod, tři minuty se přetahoval s Hamásem, protrhl bariéru a běžel na hranici. V tu chvíli ten anglický novinář říká: „Hele, vezmi si moji vestu a helmu, já budu sedět v neprůstřelným autě, tohle bude strašný, tam nejdu.“ Já byla nadšená. Angličan, džentlmen...

Takže vy jste nakonec za tím průvodem bežela.

No jasně. To je už kousek. Tak kilometr a půl. Samozřejmě Izrael začal střílet, vypálil nějaké rakety... Hrozný bordel, lidi začali zmatkovat, běhat tam a zpět...

V tu chvíli se vážně dokážete koncentrovat na focení?

Snažím se. Padesát procent je „vyfotit“, padesát procent je „přežít“. Těžko se to popisuje, klepou se mi ruce, samozřejmě mám tendenci taky panikařit, do toho se snažím fotit a třeba ještě komponovat... Mám klasický reflex – jakmile něcoo bouchne, lehnu si na zem. Nicméně k mé historce – najednou jsem zahlédla betonový blok. Říkala jsem si: „Super, tam vlítnu, schovám se za něj, lehnu si, na mě naskáče pět Palestinců, které samozřejmě napadne to samé...“ A přesně to se stalo. Svými těly mě přikrylo deset Palestinců, měla jsem pocit, že to přežiju. Do toho se snažím fotit... A v tu chvíli mi v kapse zvoní mobilní telefon. Říkala jsem si, že je to zřejmě Mohamed a chce mi sdělit, že to tady za chvíli bude celý srovnaný se zemí. Takže zavalená deseti lidmi zkouším vytáhnout z kapsy telefon – a v něm se ozve ten Angličan. A říká: „To je příšerný, koukám na to z auta... Hele, já tady nad tím celou dobu přemýšlím. Kdyby tě zabili v té mé vestě, tak já to v práci nevysvětlím. Vrať mi ji.“

To ne.

Třikrát mi to zopakoval. Říkala jsem si: „Asi tady těm Palestincům řeknu, ať vydržej, že jsem hned zpátky, jen si s holkama běžíme vyměnit hadry?“ Byla jsem tak rozlícená, že jsem se zpod těch Palestinců vyhrabala, běžela kilometr a půl zpátky k autu, tomu idiotovi hodila vestu a helmu,řekla mu něco nepublikovatelného – a zas běžela zpátky to dofotit. Ten anglický frajer si pak tu vestu večer navlékl, že jde poprvé ven – a hned skočil šipku někam do pole. Úplně mimo a zbytečně. Po mně střílejí, a on řeší problémy v kanclu. A pak slyší ránu a skočí šipku do kukuřice. Přitom měl sedět v autě, a byl by klid.

Stalo se vám někdy, že byste si řekla „Už nikdy nikam nepojedu“?

To se mi stalo právě na kmenovém území mezi Afghánistánem a Pákistánem. To byla jedna z prvních cest. Divím se, že jsem to přežila. Potřebovala jsem se dostat přes hranici, tak jsem zaplatila nějakému typovi, který se tím živí. A přemluvila jsem jednoho lokálního novináře, ať tam jede se mnou. Takový mladý, nadšený kluk... To bych dnes už neudělala. Vlastně jsem zbytečně riskovala nejen svůj, ale i jeho život. Fotila jsem tam nějaké feťáky na kolejích. Z jednoho baráku vyběhl chlap a začal na nás řvát a střílet do vzduchu. A ten novinář mi řekl: „Okamžitě se otoč a jdeme zpátky k autu.“ Musím říct, že těch třicet metrů k autu bylo nejhorších v mým životě. Byla jsem přesvědčená, že nás zastřelí oba. A zezadu. Otočit se zády, to je nejhorší mučení! Když na toho člověka vidíte, víte, že když zbraň namíří, tak střelí, a je po všem. Ale tady jdete a nevíte. Ta nejistota je šílená. A věděla jsem, že když to zmáčkne, je po mně a nikdy nikdo moje tělo nenajde. Strašný.

Zajímá vás, proč začala Alžběta Jungrová nedávno fotit i komerční projekty? A jak se její tvorba dostala do prestižní Saatchi Gallery v Londýně? Přečtěte si zbytek rozhovoru v aktuálním únorovém čísle Marie Claire.

 

Aktuální číslo
přihlásit se k odběru newsletteru
Přihlášení k odběru newsletterů
* povinná pole
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama