Přejít k hlavnímu obsahu

ROZHOVOR: Láska je cestou k druhému, říká Marek Orko Vácha

Foto: Michal Fanta, připravila: : Klára Vukmanov Šimokov/30.1.2018
Marek Orko Vácha, římskokatolický kněz, biolog a učitel, oslovuje svými knížkami věřící i nevěřící. „Jak já mohu mluvit o lásce!“ Přesto jeho slova vnáší do naší zmatené doby jasnost toho, co smysluplná láska je a jak v ní můžeme žít.

Dá se o lásce vůbec něco vědět, dá se o ní mluvit? Ve své poslední knize Nevyžádané rady mládeži píšete, že lásku lze oslovit. Co to znamená? Svatý Pavel řekl, že v Bohu žijeme, pohybujeme se a jsme, a svatý Jan řekl, že Bůh je láska. To, co nazýváme Bůh, je tajemství, o kterém nelze mluvit, ale nejde o něm ani mlčet! Židovství a křesťanství přinesly myšlenku, že s principem tohoto vesmíru, s Láskou, můžeme mluvit, můžeme ji oslovit. A právě v lásce partnerské i přátelské se tohoto tajemství dotýkáme. Pokaždé, když mám kohokoli nezištně rád, tak se dotýkám podstaty tohoto vesmíru, nic menšího.

Jak se miluje Bůh? To je velmi jednoduché. Moje láska k Bohu, láska k Lásce, se projevuje tím, že dávám hladovým najíst, žíznivým napít, ujímám se těch, kteří jsou na cestách, navštěvuji nemocné a chodím za vězni. Láska k Bohu se projevuje v mé lásce k druhému člověku. Jinak je to lež.

Takže láska k druhému se vyznává více činy než city? Jasně. Tomáš Akvinský říká, že láska vychází z vůle. To my velmi neradi slyšíme, protože pro nás je láska jen cosi emocionálního, citového, impulsivního. Musíme si ale to slovo nějak vymezit.

Jak? Staří Řekové měli pro lásku celkem čtyři odlišná slova. Prvním je erós – mám někoho rád, protože mi to dělá radost. Druhým je filia, přátelství. Přátelství mi dává, ale musím do něj investovat i já. Třetím je storgé, vztah rodiče a dítěte, snaha postarat se o své děti. Poslední láskou je agapé, miluji druhého z prostého faktu jeho existence. Tak miluje Bůh člověka. Ne proto, že je nějak vynikající, ale prostě proto, že existuje. Když mám někoho rád láskou agapé, tak je jedno, jestli ten člověk má nebo nemá nějaké vlastnosti, důležité je jen, že je.

Kam patří partnerská láska? Partnerská láska v sobě obsahuje všechny tyto rozměry. Určitě do ní patří erós, fantastická věc, ale bylo by omylem vztah postavit jen na tom. Partnerská láska zavazuje. Je nutné ji postavit na vůli a vůle nám chybí. Chybí nám dospělost, která nás vevazuje do skutečného vztahu.

Můžeme vůli získat? Je to zvláštní, ale vůli jde trénovat jako svaly. To není nic ezoterického, to vám řekne každý polárník nebo horolezec. Abyste měla pevnou vůli, musíte mít dlouhá léta tréninku. Když ji jednou získáte, tak se zase těžko ztrácí. Je to umění, které se dá naučit. Myslím, že my jsme na toto umění úplně rezignovali. Kdysi se učilo ve skautu. Udělej každý den jeden dobrý skutek, a také si každý den něco odepři.

Jak mi vůle v lásce pomůže? Potřebuju ji k tomu, abych byl tím, kým chci být, abych se nenechal zmítat vichry emocí a tužeb. Jinak je ze mě bláto, pak žiju v nějakém závazném vztahu a zamiluju se do kolegyně a nemám vůli to ustát. Jako bezmocní novináři jen přihlížíme svému životu a nedokážeme bojovat proti přesile našich afektů, citů a emocí. Nikdo nás nenaučil se ovládat. Nikdo nás nenaučil, že když se rozhodnu pro nějaký životní projekt, tak to bude bolet. Láska je
každodenní řež.

Neschopnost sebeovládání dnes často omlouváme naší „divokostí“, autentičností. Je to otázka ztráty hodnot? Nemyslím si, že by se lidé v předchozích staletích chovali lépe, ale věděli, že činí špatně a že jsou zodpovědní za svůj život. Nyní je běžné, že ke mně k duchovnímu rozhovoru přijde muž a bez pocitu viny mi oznámí, že je nevěrný manželce, jelikož ve svém nitru našel polyamorickou podstatu sebe. Nenapadne ho, že tím může někomu významně ublížit. Přestáváme být zodpovědní za svou životní křivku. Křesťanství mě naučilo, že na život mám jen jeden výstřel, že čas se nedá vrátit zpátky a musím se velmi snažit, abych každý den svého života prožil dobře. Zrádnou zbraní se stává snaha lidí být lepšími, pracovat na sobě.

Jak rozeznat, že jsem na dobré cestě? To je jednoduché. Jsem zodpovědný za svou růži. Když vstoupím do vztahu, tak jsem zodpovědný za to, aby se té slečně dařilo hezky. Už si nemůžu dělat, co chci. Pokud mám slovo láska nějak uchopit, tak je to cesta ode mě k té slečně. Opouštím své rodiče, své přátele, opouštím sám sebe a základní myšlenkou mého života je radost partnerky. Možná to zní naivně, vznešeně, ale tak to funguje. Pokud chce někdo pracovat sám na sobě, tak musí dávat velký pozor, aby to nebylo za cenu trápení lidí, které si k sobě připoutal, protože je zodpovědný za svou růži. 

Celý rozhovor si přečtete v únorovém čísle Marie Claire.

Reklama
Aktuální číslo
přihlásit se k odběru newsletteru
Přihlášení k odběru newsletterů
* povinná pole
Reklama
Reklama