Otevřený rozhovor s Davidem Matáskem

28.2.2017|Text: David Laňka, Foto: KIVA|diskuze

V Davidu Matáskovi má proti sobě člověk dokonalého parťáka pro rozhovor. Je otevřený, upřímný a na nic si nehraje. Je svůj. Fajn chlap, co přizná svoje chyby, prohřešky, a umí si užít život. A ví, na co si dát pozor, aby si ho neužíval moc.

Co pro vás znamená čas? Zamýšlíte se někdy nad jeho relativitou?

Občas mě to popadne. Strach, že něco už nestihnu. Toníkovu maturitu, Maruščinu svatbu. Ale pak je třeba si říct, že někdo nestihl ani ty děti. Že jsem mohl už dávno umřít na raka nebo zutej v pangejtě... A že vlastně mám hroznou kliku.

Cítíte se někdy, jako kdyby vám ten čas, co už jste na světě, tak nějak zbytečně rychle utekl?

Tak moment! Teď  to tady říkám, že neutekl. Že toho mám ještě spoustu před sebou. Musím přece ještě letět balónem, projet Mongolsko a vystrojit holkám parádní svatbu.

Jste tenhle "staromódní" typ, co holkám šetří na všechno?

Co je na tom staromódního? Chci, aby měly pořádnou veselku balkánského střihu. Hodně kamarádů, muziku, staroušky a děti. Jinak si ale na stříbrnou lžičku nehrajeme. Konopiště nezdědí.

Téma času mě napadlo v souvislosti s vaším tetováním. Kdy a proč jste si ho pořídil?

V roce 1993 jsem si u kamaráda nechal dělat na pravém rameni takovou oldschool rokeřinku. Had v drápech orla. Kamarád už nežije, ufetoval se, obrázek drží. O deset let později jsem chtěl navázat něčím větším, jiný kamarád mi na záda vystřihnul tribal pterodaktyla. Zase křídla a zase drží a nic bych neměnil.

A na něco nového se chystáte?

Teď mám v hlavě takovou drobnost, ale nejsem si jistý. Jestli to není pokus jak zadržet čas... Ne, není, půjdu do toho!

Ptám se vlastně proto, že mám někdy dojem, že dnes, jak mohou mít lidi všechno hned, tak už si nikdo ani neužije, že si něco pořídí. A hned druhý den chce něco nového. Je to ten morous ve mně, nebo někdy míváte podobné pocity?

Pocity? Mám to stejně. Všechno je dneska rychloobrátkový zboží. Už se to tak vyrábí, že se to má brzo zadřít. Do aut, do praček i do počítačů se montujou kurvítka, aby se vyrábělo a kupovalo ostošest. Můj děda, když umíral, měl na ruce švýcarské hodinky, které si koupil, když mu bylo třicet. Normálně ho přežily. Co přežije nás? Fascinují mě staré stroje, motorky. Mám jednu vespu stejně starou, jako jsem já. Po zimě jí vytáhnu a na druhé šlápnutí naskočí. Co z dnešních krámů bude fungovat za padesát let? Obávám se, že kulový. 

Řada lidí, co má malé dítě v řekněme pozdějším věku, si myslí, že daleko víc, než ho pořád fotit a točit, si čas s ním chce "prostě jenom" užít. Jste na tom stejně?

Ne, fotky jsou dobré. Nesmí to být posedlost, zaznamenávat každou kravinu a obtěžovat okolí, ale pro děcka je to kronika jejich života. Udržuje to rodinnou kontinuitu: vitítě, proč máte jedno ouško odstáté, protože to měl i váš děda, a tak. A že na chalupě ten strom byl kdysi stromeček.

Jaký máte se svými dětmi vztah? Autoritativní nebo spíše kamarádský?

Dlouho kamarádský, někdy až nezdravě benevolentní, ale při prvním náznaku zneužití vystartuju. Děti už to znají, tak si té svobody a benevolence umějí vážit a hledí, aby si to nepokazily. Jen bych chtěl, aby moje děti uměly naslouchat, čekat a děkovat. To se jim v životě bude moc hodit. 

A možná taky naučit se říkat ne, což vyžaduje vlastní názor, stát si za ním a nebýt ovce...

Tak to nevím. Kolem mě je dost lidí, který mají ostré názory a postoje, ale nejsem si jistý, že kdyby vystoupili z internetového přišeří, tak by si ty stanoviska dokázali obhájit. Tvrďáků a sekáčů je myslím dost. Laskavost a noblesa se nepěstuje. Jasně, poslat do hajzlu obtížného blba, ale s grácií. To, o čem mluvíte, je spíš genetická výbava našeho národa. Odliv elit po Bílé hoře a následné decimování v různých obdobích, to se na nás podepsalo strašně. Ale věřím, že ti ustrašení lokajové v nás zalezou, a že nebudeme skákat na špek každému kabrňákovi s lacinými sliby. Chce to víc jezdit ven, poznávat a umět ocenit šikovnost.

Vy už jste několikrát založil rodinu. Cítí se na ni teď, řekněme, zralejší, dospělejší, vyklidněnější?

Jasně, že jsem klidnější, moudřejší a vůbec to všechno. Jen nevím, jestli je to tím počtem rodin. Možná bych byl vyklidněný i singl. To se ale už nedozvíme...

Řekl byste, že už dneska víc znáte sám sebe, než před dvaceti lety, a že se umíte "ohlídat", abyste nedělal stejné chyby? 

No to doufám! I když... takhle to řeknu: Už se znám a snažím se je nedělat.

Někde jsem četl názor, že čím více vztahy člověk projde, tím větší zátěž si tahá do nového, protože od partnera pak automaticky přepokládá reakce předchozích partnerů, takže do vztahu vnáší predikce a reakce, které by v něm jinak nebyly. Co si o tom myslíte?

Tak to je jasné. Člověk se učí zkušenostmi, tohle pálí, támhleto je hořké... Ale na druhou stranu je dobré si uchovat dětšké oči, nechat se překvapovat a pořád se učit. Asi je v tomhle dobrý nějaký kompromis.

Jaká je vaše role ve vztahu? Jste vy ta klidná rozvážná síla, nebo naopak ten občas vybuchnuvší rapl?

Ne, já jsem celkem kliďas. Někdy zmatkuju, jsem neklidný, ale vevnitř. A dlouho. Mně vadí lidi, co se neumí ovládat, štěkají v práci, ventilují svoje ego a zadržované emoce. Já mám rád pořádek. Doma i v duši.

Celý rozhovor naleznete v březnové Marie Claire.

Reklama