Přejít k hlavnímu obsahu
Reklama

Eliška Podzimková: Těžko budete bojovat, když se předem vzdáte

Foto: Michal Fanta, text: David Laňka/8.1.2018
Mladá výtvarnice, která svými dokreslovanými fotografiemi uspěla ve světě, to v životě nikdy neměla jednoduché. V pouhých šestnácti letech jí diagnostikovali rakovinu. Ale ani na okamžik ji nenapadlo, že by se měla vzdát. Díky tomu je dnes tam, kde je.

Domalovávala jste taky jako malá fotky v časopisech?

Možná víc než do časopisů, všechny ty knírky, brýle a jizvy, jsem kreslila krátký animovaný věci do učebnic. Vždycky do rohu. S kamarádkou jsme si řekly, že si třeba zahrajeme tenis, a pak jsme na střídačku kreslily jak míček lítá přes síť sem a tam.

To by možná stálo za to vyhlásit po těch učebnicích pátrání, že by mohly mít nějakou cenu. Jako rané kresby Podzimkové po pětistovce?

To teda nevím. (smích)

Vzpomenete si, kdy jste poprvé nakreslila ilustraci, která se podobala tomu stylu, který vás později proslavil?

Vím to přesně. Bylo to během gymplu, když jsem byla nemocná. Jak jsem ležela, vzala jsem si tehdy pár fotografií a trochu je oživila kresbami.

Protože se vám zdály smutné a vy jste potřebovala v tu chvíli víc optimismu?

Já vím, že se to nabízí, ale tohle v tom roli nehrálo. Můj psychický stav se totiž v tom, co dělám, příliš neprojevuje. Já jsem přirozeně optimistický a veselý člověk. Někdy možná víc, než by se mělo. (smích)

Jak se to projevuje?

Snažím se tolik se nebabrat v tom, co se nedaří. Češi si obecně pořád na něco stěžují a já taková být nechci. Ne, že by mě občas něco neštvalo, nerozčílilo, ale pokaždé si uvědomím, že to jsou vlastně kraviny, a že když nejde o život… V tomhle mi asi nemoc pohled na svět změnila. Prostě vám zpřehází hodnotový příčky a dojde vám, že je důležité si život užívat s tím hezkým, co nabízí a nenechat se „zakyselit“ vší tou žlučí.

Není pro vás těžké se neustále ke své nemoci vracet, když se vás na ni každý ptá?

Nebylo to lehké období, ale nevadí mi o něm mluvit, protože to dopadlo dobře, a protože mě hrozně štve, jak je rakovina společností vnímána. Média do nás pořád hustí, že rakovina je to nejhorší v životě, slyšíme, jak jí někdo onemocněl, jak na ni někdo umřel. To se pak nejde divit, že když vám vleze do života, spousta lidí upadne do zvláštní letargie, řekne si, že do měsíce umře a boj s ní vzdá.

Takže je důležité se jí postavit?

Samozřejmě! Vždyť procenta úspěšnosti léčby stoupají, hlavně u dětské onkologie, a jsem přesvědčená, že právě proto, že děti nemají stejnou mediální masáž jako dospělí. Já jsem v šestnácti neměla tušení, co se se mnou děje. Máma ano, ale ta to nedávala najevo. Nevím, s kým situaci řešila, asi s tátou, ale se mnou ne, aby mě nezatěžovala. Díky tomu jsem prostě říkala, že jsem „jenom“ nemocná, a že když mi doktorka říká, že za rok bych mohla být v pohodě, tak to tak prostě je. No a bylo. Když to vzdáte, tak se složitěji bojuje.

Je tedy důležité, aby lidi slyšeli, že rakovinu jde porazit…

Zpětné reakce, kterých se mi dostává, mě přesvědčují, že to má smysl. Píšou mi maminky, že jejich děti čekají na další chemoterapie, a že když si přečetly rozhovor se mnou, nakopl je bojovat dál. Zrovna včera mi moje paní doktorka z onkologie říkala, že u nás má rakovinu 350 dětí ročně. Strašné číslo. Ale děti nemoc zvládají někdy lépe než dospělí, kteří se od nich mají co učit. Já vím, že se jednoduše mluví, a jiné je, když jste v takové situaci, ale sama jsem důkazem toho, co pozitivní přístup dokáže.

Vy jste rakovinu porazila, ale člověk přesto stále musí být v pozoru, aby jeho životní styl nezpůsobil regresi. Daří se vám v tom tempu, ve kterém jedete, odpočívat?

Musím na to někdy myslet, ale ano. Dávám si pozor, a když jsem hotová, jdu si lehnout, nechám práci na druhý den, protože když jedu na doraz, tělo mi to vrací. Na jednu stranu je skvělé, že mohu být na volné noze, dělat, co mě baví, řídit si čas podle sebe, ale občas si to vybírá daň, že se sejde víc práce najednou. Ale jak říkám, když cítím únavu, vypnu telefon a vyrazím třeba na dva dny do Krkonoš si oddechnout. Odevzdám, co musím, a zmizím.

Vy jste krátce po léčbě odjela do Států. Měla na to vliv právě nemoc?

Už na škole jsem cítila, že bych chtěla změnit prostředí. Během studií na filmové škole v Písku jsem byla na tři týdny v New Yorku a zamilovala jsem si to tam tak, že jsem si řekla, že jednou se tam odstěhuji.

 

Celý rozhovor s Eliškou Podzimkovou si přečtete v aktuální lednové Marie Claire.

Reklama
Reklama
Reklama
Aktuální číslo
Reklama
přihlásit se k odběru newsletteru
Přihlášení k odběru newsletterů
* povinná pole
Reklama
Reklama
Reklama