7 otázek pro Tomáše Prince (Humans of Prague)

16.5.2017|Připravila: Lucie Radová, foto: archív Humans of Prague|diskuze

Fotografický blog Humans of Prague publikuje portréty lidí z pražských ulic. Snímky a doplňující texty jsou svědectvím letmých setkání mezi fotografem, Tomášem Princem a neznámým člověkem.

1. Jak vypadá nebo působí člověk, kterého byste nikdy na ulici pro svůj projekt Humans of Prague neoslovil?

Oslovuji lidi hodně nahodilým způsobem, často například jen proto, že někde sedí na lavičce a já jdu zrovna kolem. Takto obecně se dá asi říci jen to, že pro blog neoslovuji lidi, které znám, a že na ulici neoslovím člověka, který se zdá být pod vlivem alkoholu či drog.

2. Jaký člověk Vás za dobu tvorby Humans of Prague nejvíce rozesmál svým příběhem?

To si asi nevzpomenu, nasměju se u toho často. Vybavil se mi například kluk, kterého jsem před lety viděl v Riegrových sadech, jak se snaží vyskočit na vysokou větev. Když se mu to po několika minutách podařilo, tak jsem se ho zeptal, co tam nahoře dělá, a on řekl: „Šel jsem od zubaře a měl radost.“

3. Často se používá pojem „čecháčkovství“. Vy jste za dobu svého blogu udělal stovky rozhovorů.  Dokázal byste čecháčkovství definovat?

Mám pocit, že lidé, na které by se tento pojem dal vztáhnout, jsou spíše občas (rozhodně ne výhradně, je pro to jistě mnoho různých důvodů) mezi těmi, kdo mé oslovení odmítnou či zcela ignorují. Sám tento pojem příliš nepoužívám, ale představuji si, že pan Čecháček je do sebe uzavřený člověk, který sám o sobě nemá valného mínění, nechává si to pro sebe, ale o to víc to dává pocítit svému okolí. Malý člověk, který si hýčká svoji malou pravdu.

4. Má váš projekt Humans of Prague ambici něco konkrétního ve společnosti změnit?

Nemyslím si, že by moje práce v tuto chvíli mohla něco změnit ve společnosti jako celku, ale doufám, že některé čtenáře dovede k zamyšlení nad zkušenostmi a myšlenkovým či emočním světem lidí, které míjí okolo sebe. Pokud se někdo na základě toho jednou osmělí, někoho na ulici osloví a bude mu věnovat svou pozornost, tak to bude dobrý předpoklad pro určitou změnu.

5. Jaké jsou ideální podmínky pro to, abyste si z města přinesl nový portrét člověka?

Za čtyři roky, co na blogu pracuji, jsem si již stačil uvědomit, že žádné „ideální podmínky“ při této činnosti neexistují. Určitý vliv má počasí a roční období – teplý květen většinou slibuje více než deštivý listopad. Pak jistě hraje roli mé vnitřní rozpoložení, energie, kterou v sobě musím mít, abych udělal onen krok k lidem a oslovil je, ale mnohdy jsem tuto energii měl a stejnak se večer domů vrátil bez jediného „příběhu“. Musím mít zkrátka i štěstí na to, koho oslovím. Pořídit pouze fotografický portrét je to nejmenší, lidí, kteří se po oslovení nechají vyfotit je poměrně hodně. Ale až ve chvíli, kdy zároveň mají chuť a čas si se mnou promluvit o svých myšlenkách a zkušenostech, a kdy mám pocit, že jsou schopni tuto zkušenost v hovoru předat, vzniká příspěvek, který sdílím na Humans of Prague.

6. Máte trasy, na kterých se vyskytuje více zaznamenání vhodných portrétů než někde jinde?  

Každý měsíc se snažím objevit i nová místa a lokality, ale určité trasy a místa se mi osvědčila více než jiná. Na daném místě se musí pohybovat určité množství lidí, ale pak už jde spíše o to, abych se tam já i lidé, které potkávám, cítili dobře. V Praze se mi v tomto smyslu osvědčilo například náměstí Jiřího z Poděbrad, obecně ulice Vinohrad, Karlína či Dejvic, oblasti Strašnic, Malešic a Petřin, v centru třeba Františkánská zahrada nebo Kampa, z dalších parků Stromovka, Vyšehrad, Riegrovy sady nebo park Přátelství na Proseku. Můj pohyb po městě z velké části ovlivňuje také světlo. V létě přes den často chodím stinnými ulicemi, protože v nich je měkčí světlo, které je obecně pro portréty vhodnější.

7. Velkou emocí vašeho projektu je odmítnutí. Je pro vás vůbec tématem a jak se s ním vypořádáváte během těch skoro čtyř let vašeho projektu?

Odmínutí je něco, s čím se setkávám každý den. Za základní věc považuji to, že si jednotlivá odmítnutí neberu osobně, ale uvědomuji si, s jak zvláštní nabídkou za lidmi chodím a že existuje mnoho důvodů ji v danou chvíli odmítnout. Ale je pravda, že když se to stane desetkrát za sebou, tak se někdy dostaví pocit frustrace. Daleko hůř se ale cítím ve chvíli, kdy se mne lidé rozhodnou zcela ignorovat a věnují veškeré úsilí tomu, aby se na mě ani nepodívali.

Image and video hosting by TinyPicImage and video hosting by TinyPicImage and video hosting by TinyPicImage and video hosting by TinyPicImage and video hosting by TinyPic