Přejít k hlavnímu obsahu

7 otázek pro Lenku Klicperovou

text: Lucie Radová, foto: Getty Images/23.6.2017
Lenka Klicperová je fotografka a novinářka. Řeší ženské obřízky, zohyzďování žen kyselinou, v Čadu zpracovávala téma běženců z Dárfúru. Jezdí pravidelně do Sýrie, kde z nepohodlí první linie bojů se svými kolegyněmi reportuje o válce s Islámským státem.

1. Před pár týdny jste se s novinářkou Markétou Kutilovou vrátily ze Sýrie. Co bylo tentokrát cílem vaší cesty do Damašku a Aleppa?

Nebyly jsme jen v Damašku a Aleppu, i když především na východní Aleppo jsme se soustředily. Navštívily jsme i Homs, Palmýru a provincii Daraa na jihu země, kde se teď zřejmě budou odehrávat důležité boje. Získaly jsme víza po dlouhém diplomatickém úsilí, mně už bylo vízum předtím jednou zamítnuto. Válku v Sýrii jsme zatím mohly na vlastní oči vidět pouze v syrském Kurdistánu, kde jsem byla už čtyřikrát. Chtěly jsme mít srovnání a poznat situaci na vlastní kůži i na režimních územích. Byla to velmi zajímavá zkušenost, přestože jsme byly v novinářské práci syrským ministerstvem informací velmi omezovány. Ale myslím, že to pro nás byl důležitý moment k dalšímu porozumění tak složitého problému jako je válka v Sýrii a vůbec na Blízkém Východě.

2. Překvapily mě vaše fotografie krásné nevěsty na svatbě v Damašku. Ve městě je válka, jak vnímáte, že lidé dokáží žít „obyčejné“ životy. Radovat se?

Je to tak, život jde dál a nezapomínejme, že válka v Sýrii trvá šest let, normální lidé prostě nějak musí žít dál. Neznamená to, že si zvykli. Jsou unavení, strašně unavení. Většina lidí na režimních územích vám řekne, že už je jim úplně jedno, jestli v čele země bude dál Asad nebo ne, hlavně ať to skončí. Ať mohou dál žít normálně, bez toho, aby jim neustále hrozilo, že je zasáhne raketa nebo minometný granát. Byly jsme v Damašku na pohřbu dvou mladých studentek, které se zrovna vracely autem z přednášek, když je trefila raketa vypálená z Východní Ghouty, předměstí Damašku, které je ovládané povstalci. Byly ve špatnou dobu na špatném místě, zemřely obě dvě ihned. V Damašku se to děje celkem často. I my jsme bydlely v hotely, který byl velice blízko frontové linii. Každé ráno nás budilo dělostřelectvo a rakety často dopadaly kolem našeho hotelu. Třásla se okna, kouř z místa dopadu jsme viděly jasně z okna. Centrum Damašku je frontě vůbec nejblíž, tam rakety a granáty zabíjejí nejčastěji. Přesto Damašek žije jakoby normálně dál. Počet obyvatel se teď odhaduje na 7 milionů, město je plné vnitřních uprchlíků, vzrostly ceny potravin. Ti, co pracovali v turistickém ruchu, se museli přeorientovat na jiný obor, turisté úplně zmizeli. Přesto večer můžete jít na tah do nočních klubů, kde hraje hlasitá hudba, která přehluší ostřelování.

3. Co nebo jaká situace naopak Vás na této poslední cestě nejvíce rozveselila?

My se s Markétou smějeme pořád. Čím je situace zoufalejší, tím víc. Ale zjistily jsme, že ten náš humor je naprosto nepřenositelný a je prostě svázaný se situacemi, které jsme zažily jen my dvě. Nám už pak stačí říct jenom „spadneš do kanálu a vyplivne tě to až v Rakká“ – my dvě dostaneme záchvat smíchu, kdežto okolí nechápe, co je na tom tak vtipného. Tohle se prostě moc nedá vtipně odvyprávět a předat. My pořád něco glosujeme, celé ty dny v terénu jsou strašně fyzicky i psychicky náročné, spíme málo, jíme málo, jsme unavené, taháme celý den s sebou těžké „cajky“, tedy kamery a foťáky, stativy, kdybychom si nedokázaly ve skoro každé situaci udělat z něčeho srandu, bylo by to k nepřežití.

4. Máte jedno oblíbené syrské rčení nebo zvyk?

Velice vtipná jsou vždycky prohlášení, že „všechno půjde bez problémů“ nebo že dotyčná osoba se na schůzku dostaví „in one minute“. Většinou to znamená několik hodin čekání s nejistým výsledkem, zda se dostaví vůbec. Nejhorší je, jak už dopředu po všech těch zkušenostech dokážeme predikovat, co situaci zkomplikuje a jak. To si kolikrát už jen říkáte – kdybych to aspoň nevěděla dopředu a něčím mě překvapili! Ale zase spousta věcí je prima, třeba když u Kurdů přijedete na frontovou linii v okamžiku, kdy máte strašný hlad, samozřejmě ani neceknete a fotíte a točíte a oni vás po chvíli pozvou k obědu. A to se mi stalo i uprostřed bitvy!

5. Kdy se chcete do Sýrie vrátit a s jakým plánem?

Nemáme teď ještě přesný plán, ale je asi jisté, že vracet se budeme.

6. Z čeho vám bylo poslední dobou nejvíce smutno?

Ve válce vždycky z toho, jak ji odnesou ti, co si to nejméně zaslouží. Děti. Když vidíte malou holčičku s nohou amputovanou až v tříslech. Když vidíte, jak musí překonávat bolest, když se s protézou učí znovu chodit, máte chuť vraždit. S lidským utrpením je to nesrovnatelné, ale v Sýrii je smutné i to, jak válku odnesly památky.

7. Téma, které vás profesně nejvíc zaměstnává je Sýrie. Nestýská se vám po Africe, které jste v minulosti hodně věnovala?

Stýská, i když vím, že v Sýrii bude ještě dlouho co na práci, určitě se chci vrátit do Afriky a snad také do Afghánistánu. Uvidíme. Plány už se snad relativně rýsují. Můj dlouho neuskutečněný sen je Somálsko a teď se tam odehrává jeden z největších hladomorů za poslední léta. Hladomor způsobený válkami, ne suchem nebo neúrodou. A média se tomu téměř nevěnují. 

Reklama
Reklama
Aktuální číslo
přihlásit se k odběru newsletteru
Přihlášení k odběru newsletterů
* povinná pole
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama