Proslulý parfém v sobě nese všechno, co je typické pro styl Chanel: ženskost, odvážnost, modernost, černou i bílou. Jeho vznikem se datuje začátek moderní parfumerie. Dnes je však Chanel No. 5 mnohem víc než jen vůně. Je součástí našeho kolektivního povědomí, v němž představuje jak legendu, tak ztělesnění luxusu. Stal se inspirací mnoha umělců.
Historie reklam na Chanel No. 5 je historií prudkých zvratů. V té poslední Nicol Kidman zosobnila svět luxusu a fantazie, a prokázala tak parfému úžasné služby. Díky reklamnímu spotu, v němž vystupovala, se mezinárodní aura vůně ještě rozšířila. Salon Chanel chtěl napsat novou kapitolu příběhu, a jako vždycky takovou, která by byla úplně jiná než ta předchozí. Parfému už bylo věnováno přes třicet snímků. Audrey Tautou je šestou múzou a jde ve šlépějích Vicky Hilbert, Catherine Deneuve, Carole Bouquet, Estelly Warren a Nicole Kidman. Filmy o Chanel No. 5 jsou víc než jen reklamní spoty. Především a v první řadě jde o kinematografická díla se skutečnou produkcí, castingem, rozpočtem, výpravou, kostýmy a tak dále.
V novém snímku, který režíroval Jean-Pierre Jeunet, herečka ztvárňuje ženu svobodného ducha. Může si dělat, co chce (cestuje sama), a má dost času na to, aby před letadlem dala přednost pohodlí luxusního nočního vlaku.
Jean-Pierru Jeunetovi trvalo pět měsíců, než film vymyslel, zrežíroval a sestříhal. Se zástupci Chanelu se poprvé sešel v únoru 2008 a sestříhaný film byl prezentován loni v červnu. Je to příběh rychlého, smyslného setkání muže a ženy, kteří se potkají v nočním vlaku. Krouží kolem sebe a vzájemně se přitahují, váhají... Chanel No. 5 je ale neodolatelný.
Natáčelo se v květnu a červnu 2008. Pohledy zvenku na nástupní stanici pocházejí z nádraží v Limoges, které patří k nejkrásnějším v celé Evropě. Vnitřní záběry jsou z nádraží v Nice, protože tamní skleněný strop vytváří nádherné světelné podmínky. Záběry z chodeb a kupé vlaku vznikly ve studiu. Závěr filmu se točil v Istanbulu, na Bosporu a na nádraží Haydarpasa v asijské části města.
V Marie Claire 7/2009 vám přinášíme obsáhlý rozhovor s Audrey Tautou o filmu Coco Chanel i o reklamním spotu na Chanel No. 5. Chcete vědět víc? Tady je pokračování:
Jean-Pierre, jaké udělala Audrey pokroky od té doby, co jste spolu natáčeli Amélii z Montmartru? Tehdy teprve začínala...
JPJ: Ano, znal jsem ji v jejích hereckých začátcích. Teď na mě působila ještě profesionálněji: její komentáře, způsob chování... Občas jsem se jí ptal: „Nevadilo by ti tohle...?“ a ona odpověděla: „Samozřejmě, že ne!“.
AT: Ale ne, už jsi to zapomněl.
JPJ: Viděl jsem Špínu Londýna, Šifru mistra Leonarda... všechno, co dělala mezi těmi dvěma projekty, všechno, co natočila od té doby. Dotáhla svou profesionalitu na ještě vyšší úroveň.
Audrey, nevypadáte, že byste si tím byla tak jistá...
AT: To máte pravdu... Vážně neví, o čem to mluví!
JPJ: ...A má mnohem větší sebedůvěru. Řeknu třeba: „Chápeš? Nebude to jednoduché.“ A ona na to: „V pohodě. To zvládnu.“
AT: To je tím, že se známe tak dobře a rozumíme si. Nepotřebujeme moc slov k tomu, abychom pochopili, co ten druhý myslí. Náš vztah byl vždycky něčím výjimečný – pokaždé se shodneme a práci, kterou děláme, cítíme stejně.
JPJ: To, jak vidíme scény, jak si myslíme, že by se měly udělat...
Audrey, Jean-Pierre chtěl, abyste si sama pro sebe vytvořila představu „ženy Chanelu No. 5“. Co se vám honilo hlavou?
AT: Na tomhle projektu mi připadalo zapeklité to, že jsem musela být – nebo aspoň takhle jsem to chápala – něco mezi osobu, kterou jsem, a tou postavou, která se tam objevuje ve velmi krátkém časovém rozpětí. Do určité míry jsem to nechala náhodě, a hlavně, věřila jsem vizi Jean-Pierra, světu, který vytvářel, a důvodům, proč tam s ním jsem.
JPJ: Hned jsem jí řekl, že celý přístup a hlavně rychlost bude trochu jiná, než když pracujete na celovečerním filmu, protože v reklamách jsou scény samozřejmě hodně krátké. Řekl jsem jí: „Radši tě upozorňuju předem: občas tě poprosím, abys trochu přehrávala, dotahovala to ještě dál, protože výraz tváře, který může ve filmu trvat šest nebo sedm vteřin, musíme v reklamě zkrátit na vteřinu a půl.“ Občas jsem jí řekl: „A teď to trošku přežeň, přidej ještě tak patnáct procent.“ Věděl jsem, že ji to překvapí.
Takže Audrey, přidat ještě patnáct procent...
AT: Proto jsem mu připadala tak profesionální – neměla jsem s tím vůbec žádný problém!
JPJ: Dám znovu příklad: vystupuje z vlaku a dívá se na nástupiště. V běžném filmu takové scéně věnujete deset sekund. Jenže v tomhle případě je to vteřina a půl: je potřeba, aby divák tu scénu pochopil velice rychle. A ještě k tomu se její výraz musel změnit: dívám se, jsem zklamaná. To všechno za vteřinu a půl! Musíte to scénu zhutnit a zintenzivnět, a do určité míry přehrávat.
Překvapili jste něčím jeden druhého? Dozvěděli jste se o sobě navzájem nové věci?
AT: Překvapilo mě, jak se Jean-Pierrovi ve filmu podařilo zachytit smyslnost.
JPJ: Zrovna jsem to chtěl taky říct. Překvapila mě její smyslnost, i když jsem ji už viděl v Příliš dlouhých zásnubách. To ale byly jen krátké chvilky, a tady jsme museli jít mnohem dál. Když točíte reklamu, je v tom hodně filmování. Nebylo to snadné, a přesto byla výjimečná. Byl to skutečný požitek, ale zároveň peklo, když jsme to pak stříhali. Museli jsme se rozhodnout, které miniaturní scény použijeme. Bylo to těžké rozhodování, protože nádherných jich byla spousta.
Ve spotu nejsou žádná slova... Byl to další těžký úkol?
JPJ: To pro mě není žádný zvláštní problém. Baví mě dělat dlouhé čistě vizuální scény.
Jak dlouho jste točili?
JPJ: Nikam jsme nespěchali... Tři týdny filmování, a skoro celý týden padl jen na práci se světelnými efekty.
Audrey, jak jste se cítila, když jste pak viděla výsledek?
AT: Až mi to nahnalo strach. Protože mě opravdu překvapila smyslnost filmu a taky mě, to je hloupé, jak to mám říct...? Ten film mě úplně dostal! Říkala jsem si: „Jak můžu cítit takové emoce, když to bylo tak krátké? Jak je tohle možné?“
Více se dozvíte v Marie Claire 7/2009.
