Dlouho očekávaný sběratelský a fotografický skvost, kalendář Pirelli 2012, byl v Praze slavnostně představen 6.ledna v restauraci Aromi. Byli jsme na něj opravdu zvědaví, protože už před Vánocemi rozvířil na internetu řadu diskuzí. Takže v jakém duchu se fotil kalendář pro tento rok?

Fotograf Mario Sorrenti, slavný hlavně díky vkusným a nádherným aktům, vybral divokou Korsiku. Na té mu zapózovalo devět modelek a tři herečky, mezi nimi třeba Lara Stone, Natasha Poly, Milla Jovovich nebo Kate Moss, se kterou údajně Mario kdysi randil.

Bohužel kalendář není určený pro obyčejné smrtelníky, náklad 20 000 kusů s evidovanými pořadovými čísly si vychutnají jen VIP osobnosti včetně hlav států, takže ani pan prezident Klaus nebude výjimkou. Naštěstí na You Tube najdete video Making Of, které dokonale představuje atmosféru, v níž kultovní kalendář pro rok 2012 vznikal. Nebo si přečtěte exkluzivní rozhovor Glenna O’Brienema s fotografem Mariem Sorrentim.

Viděl jste někdy předtím kalendář Pirelli?
Za léta jsem si pořídil spoustu knih o kalendáři, které se mi opravdu líbily, a inspiroval jsem se jimi již před tím, ale nikdy jsem vlastně kalendář neviděl. Nevím, zda ho vidělo hodně lidí.

Tiskne se ve velmi limitované edici. Byl jsem překvapen, když jsem se dočetl, že jste první italský fotograf, který kdy nafotil tento legendární kalendář pocházející přitom od italské společnosti.
Já taky. Teď každý říká, proč jste jej nenafotil v Itálii? Takže se vlastně se ptá, proč jste jel na Korsiku.

Je to téměř Itálie, že ano?
Je to tak blízko. Je ve Středozemním moři.

Myslím, že stejně Francouzi považují Korsičany napůl za Italy.
Jsou to napůl Italové a napůl Francouzi. Ale mají svou vlastní kulturní identitu. Mají svůj vlastní pohled na to, co se ve světě děje. Miluji Korsiku. Je neuvěřitelně krásná.

Byla Korsika vaše volba?
Byla to v podstatě záležitost zdravého rozumu při hledání místa s krásným počasím po celý rok, při snaze najít takovou geografii krajiny, kterou jsem hledal, při snaze najít ty správné stromy, skály...

Ty stromy jsou úžasné.
Jsou skutečně krásné. A skalní útvary jsou neuvěřitelné. Neuvěřitelné! Mohl jsem strávit čas na skalních útvarech, které jsou opravdu úžasné.

Byl jste již někdy předtím na Korsice?
Nikdy. Hodně času jsme strávili hledáním vhodného místa. Pak stačilo vidět fotografie a rozhodli jsme se, že tam pojedeme.  Je to úžasné místo. Jel bych tam znovu.

Na stránkách encyklopedie Wikipedia je uvedena legrační věc. Říká: “Mario Sorrenti je známý hlavně šířením aktů.”
Ano.

Jak jste se proslavil focením aktů? V módě přece neuvidíte moc aktů.
Myslím, že jsem to dělal přirozeně, protože to bylo něco, co mě skutečně bavilo a nepřemýšlel jsem o tom. Vždy jsem považoval svlečení šatů za způsob, jak se dostat blíž ke člověku, a jak získat něco, co je upřímnější a čistější. Myslím, že tomu tak je proto, že můj otec byl malíř a vždy maloval nahé ženy. V takovém prostředí jsem vyrůstal a to mi pomohlo přiblížit moje dílo více k umění.

Takže vám tento způsob života vyhovoval.
Opravdu mi vyhovoval, jak po stránce osobní, tak fyzické. Bylo mi velmi příjemné být nahý, protože když jsem stál modelem, pořídil jsem hodně aktů s ostatními fotografy. Bylo to v době, kdy jsem to považoval jako nejbližší věc k uměleckému vyjádření, jaké jsem mohl tenkrát intelektuálně dosáhnout. Nepřistupoval jsem k fotografii jako k umění vyjadřujícímu myšlenky, ani jsem ho nepovažoval za něco, čeho byste mohli dosáhnout prostřednictvím různých pojetí. Pro mne nejbližší způsob, jak se dostat k umělecké fotografii, bylo fotografovat akty. Takže jsem se tomu po celou dobu věnoval.

Bylo jednoduché přimět lidi, aby se přitom cítili uvolněně? Dovedu si představit, že je velký rozdíl mezi lidmi, ale...
Vzpomínám na dobu, kdy jsem si myslel, že to bude snadné, protože jsem se právě vrátil z focení, při kterém jsem stál modelem, a tak jsem si myslel, že chápu, jak se modelky cítí před kamerou. A hodně lidí, které jsem fotografoval, byli moji přátelé, nebo modelky, se kterými jsem se setkal prostřednictvím modelingu a podobně. Tak jsem měl pocit, že některé překážky jsou odstraněny, protože jsme se znali důvěrně a dobře jeden druhému svým způsobem rozuměli. Pro někoho je však obtížné se před vámi úplně odhalit. Ale já jsem vždy byl typ fotografa, který se rád podělí o svou práci s ostatními lidmi, zejména těmi, které fotografuji. Moc se mi líbí jim ukázat, co dělám. Chci, aby s tím byli spokojeni. Nemám zájem, aby se cítili nepříjemně. Líbí se mi dodat odvahu lidem, které fotografuji, a to na základě svých vlastních zkušeností.

Podařilo se vám vyjádřit v tomto projektu přesně to, co jste chtěl?
Ano.

Jsou v kalendáři dívky, které jste si skutečně vybral?
Byla to všechno moje volba, ale samozřejmě jsem byl omezen časovým harmonogramem a jinými okolnostmi, které jsem nemohl ovlivnit. Spolupracoval jsem se zástupkyní castingové agentury, která mne upozornila, že hodně dívek již dříve bylo nafoceno v kalendáři, ale mne to nezajímalo. Jsou to dívky, které se mi líbí, a proto jsem je chtěl nafotografovat do kalendáře. Často jde o dívky, se kterými jsem měl zkušenosti deset i více let, možná i dvacet let. Takže to pro ně muselo být v jistém smyslu jako něco, že mne skutečně reprezentovaly. Ale přivedl jsem i nějaké nové svěží tváře.

Myslím, že jedna z nejlepších věcí, co jste udělal, je to, že jste do kalendáře zařadil dívky různých věkových kategorií. Nafotil jste Milu a Kate, a pak i mladší dívky. Je to dobré spojení.
Chtěl jsem, aby kalendář byl familiární. Měl jsem pocit, že čím více je dílo familiární, tím více bude osobní a bližší k tomu, aby pro mne bylo pravdivé.

Když fotografujete akty, kolik lidí je "na scéně"? Snažíte se, aby jich bylo co nejméně?
Jsem při tom jen já a můj asistent a všem ostatním přikážu, aby odešli. Vytvořil jsem zvláštní strukturu dne pro fotografy. Chci strávit první dvě nebo tři hodiny fotografování s modelkou sám a opravdu ji poznat, pokud ji už neznám. Následně ji seznámím s doprovodným týmem. Nechtěl jsem, aby tím dívky byly znepokojeny. Mnoho z nich také nechtělo filmovat nahé scény a já jsem si přál, aby byly na fotografiích úplně nahé. Takže po chvilce pro natočení zákulisního videa jsme jim dali slušivé šaty, a pak jsme přivedli lidi z doprovodného týmu, aby dělali svou práci. Ale v tuto chvíli jsem již dosáhl intimní atmosféry. Byla to opravdu nejintimnější atmosféra, ve které jsem po dlouhou dobu fotografoval, což bylo skutečně hezké.

Mám z toho právě tento pocit. Připomíná mi to fotografie, které pocházejí asi tak ze 40. let minulého století, na kterých je jen fotograf, modelka a příroda, téměř jako od Westona.
Toho jsem se snažil dosáhnout. Bylo to něco jako “chci vás přivést zpět k fotografování; chci vás přivést zpět do doby, kdy působili fotografové jako Edward Weston a Bill Brandt (známí fotografové začátku 20. století) a zaměřit se na způsob práce z této doby“. Připomnělo mi to, jak je to zvláštní, když při fotografování jste na scéně jen vy a modelka. Je to úplná intimita, nic a nikdo neruší vaši komunikaci a tento společný pocit.

Myslím si, že hodně lidí si neuvědomuje, jak opravdová modelka skutečně pracuje. Není to jen objekt, který leží jako kousek ovoce na stole. Je v tom obsaženo skutečně hodně práce, hodně soustředění a vstřícnosti.
Je v tom hodně emocí a spousta emočně podaných a přijatých kompromisů mezi fotografem a modelkou. Nejlepší modelky jsou ty, které se dovedou vcítit do těchto emocí. Někdy s modelkami komunikujete a nepoužíváte při tom vůbec žádná slova. Začnete je napodobovat a ony napodobují vás a dívají se vám do očí a najednou komunikujete, ani nevíte jak. Je to osmóza nebo nějaký psychický děj. Nejlepší modelky jsou ty, které se dovedou do tohoto pocitu vcítit. Jen tak můžete dosáhnout při práci nejlepších výsledků.

Když jste začal na tomto projektu pracovat, věděl jste, že budete kombinovat barevné fotografie s černobílými? Použití černobílé fotografie je tak dramatické.
Je to legrační. Při práci mám vždycky tendenci si myslet, že všechno musí vypadat stejně. Výsledek musí mít konzistentní, konstantní styl. U těchto obrázků jsem nechtěl, aby rámeček a oříznutí byly stejné, i když styl snímků je konzistentní. Chtěl jsem, aby některé fotografie byly jemné, jiné aby měly více kontrastu a další aby byly barevné. Nechtěl jsem jim vnutit zvláštní styl. Jen jsem chtěl, aby snímek vypadal a existoval za svých vlastních podmínek.

Myslím si, že formát kalendáře je opravdu vynikající.
Myslím si, že jednou ze zajímavých věcí kalendáře je jeho design. Loni jej navrhoval Karl Lagerfeld a já jsem chtěl na jeho dílo nějak navázat.

Kalendář má nádherný design. Byl to váš nápad, aby byl kalendář interaktivní, kdy můžete rozhodnout, které fotografie vložit do kterého měsíce?
Původně jsem jen chtěl, aby měl 12 obrázků a nezajímal jsem se o to, která dívka je ve kterém měsíci. Zeptali jsme se však sami sebe, jak uděláme, aby se fotografie staly současně kalendáře i albem. A kreativní ředitel přišel s řešením, interaktivní myšlenkou.

Černý matný lesk kalendáři propůjčuje skutečně klasický dojem. Umožňuje, aby fotografie vynikly.
Je to typický způsob. Fotografie hovoří samy za sebe.