Vracela jsem se domů z firemního večírku a místo obvyklého taxíku jsem jela tramvají. Chtěla jsem se ještě trochu projít na svěžím vzduchu a užívat si nočního klidu. V parku na mě ale zezadu skočil nějaký muž a začal mě škrtit. Pak mě povalil na zem, jednou rukou mi ucpal pusu a druhou se mi začal dobývat pod šaty. Nebyl velký, ale měl obrovskou sílu. Byla jsem natolik v šoku, že jsem nemohla ani křičet, ani se s ním prát.

Pak jsem se vzpamatovala. Možná to bylo jeho nepříjemně páchnoucím dechem, nebo se ve mně prostě konečně probudil pud sebezáchovy. Podařilo se mi ho shodit, rozběhnout se pryč a hlasitě volat o pomoc. Nejspíš bych mu neutekla, ale nedaleko se vynořili starší manželé, kteří venčili psa, a útočník se lekl a zmizel.

Zavolala jsem policii, popsala pachatele a absolvovala výslech, během něhož jsem se psychicky sesypala. Tím to však neskončilo. Útok rozhodil mou psychiku víc, než jsem si vůbec dovedla představit. Lékař mi musel předepsat léky na uklidnění, protože jsem se nekontrolovatelně třásla a neustále brečela. Jenže jsem po nich měla naprostý útlum, nemohla jsem ani řídit auto, natož pracovat, tak jsem s nimi brzy skoncovala.

Obviňovala jsem samu sebe, že jsem byla tak hloupá a kvůli alkoholu vypitému na večírku chodila sama po nočních pražských ulicích. Také jsem si stále představovala, co všechno se mi mohlo stát, kdybych se mu nevytrhla a kdyby se tam neobjevili ti lidé.

Snažila jsem se ještě víc ponořit do práce, abych na to nemusela myslet. Ve chvíli, kdy jsem řešila pracovní záležitosti, jsem tomu všemu mohla utéct a cítit se bezpečně. Jakmile jsem opustila kancelář, všechno se změnilo.

Bála jsem se vyjít na ulici a cestou k autu jsem se desetkrát otočila, jestli mě někdo nesleduje. Trpěla jsem záchvaty paniky a před domem se nemohla trefit do zámku, protože se mi třásla ruka. Doma jsem se rychle snažila uklidnit v koupelně, aby ze mě dcera necítila napětí. Pak jsem si s ní hrála, objímala ji, krmila, koupala... Jakmile však usnula, nervy se znovu daly do pohybu.

Dokázala mě uklidnit jediná věc – víno. Dřív jsem si občas večer dala sklenku, po perném dni mi to přišlo jako zasloužený relax. Ostatně, dělá to tak spousta žen, mnohé z nich znám a nijak se za to nestydí.  Hned, jak dcera usnula, jsem si otevřela láhev chardonnay a slastně vychutnávala jeho chuť.

Bohužel jsem nedokázala skončit u jedné sklenky. Měla jsem za sebou dost traumatizující zážitek, kdo by se mi mohl divit? Manžel chápal, že je toho na mě moc a že se potřebuju uvolnit. Navíc chodil domů pozdě, takže jsem většinou vypila celou láhev ještě před jeho příchodem a pak si s ním dala jen sklenku na dobrou noc…

Celý Kateřinin příběh a jako bonus tipy, jak pít chytře, najdete v Marie Claire 1/2012.