Fotografka Alžběta Jungrová se nejraději věnuje dokumentární a reportážní tvorbě a kvůli své práci se zcela sama vydává na cesty do Asie či Afriky. Kromě fotografování si deníkovou formou zapisuje své bezprostřední zážitky. Právě tuto neděli odletěla na tři týdny do Bangladéše. Přinášíme vám první část jejího záznamu této cesty.

7. 9. 2009, Dháka, 21:05

V osm ráno jsme přistáli. Letadlo bylo z celé trasy Praha – Istanbul – Dubai – Dháka nejplnější a ke všemu bylo nejvíc spolucestujících dětských – takže na spánek jsem mohla zapomenout. A to jsem netušila, že mě první vystoupení čeká už na letišti.
Víza. Na stránkách českého ministerstva zahraničí jsem našla, že na letišti mi prodají vízum až na 30 dnů, tudíž jsem to pustila z hlavy. Úředník za letištní přepážkou, kterého mne zprvu vůbec nenapadlo spojovat s vydáváním víz, mně oznámil, že maximum je 15 dnů, potom se musím vrátit a znovu zažádat a samozřejmě zase zaplatit. No, znáte mě. Chytila jsem cholerák. A teď už mě znají i všichni na zdejším letišti. Nakonec jsem dostala výjimku, to už tam byl asi pátej nevěřící úředník, a ten rezignoval.
U východu na mě čekal Bayazid, můj místní kontakt, s kytkou a obrovským nápisem Alžběta Jungrová. Je zlatej, ale rozumím mu tak třetinu toho, co říká….
Hned před letištěm vidíš desítky dětí povalujících se různě po zemi. V mnoha zemích, kde jsem byla, jsou prostory letiště a před ním jakžtakž hlídané, aby na návštěvníky hned nevyskočila realita. Tady nikoliv. 
Nasedli jsme do taxíku a v něm strávili další hodinu a půl ve čtyřicetistupňovém vedru. Trafik je tu neuvěřitelnej, ale co je ještě méně pochopitelný, že ty vraky vůbec jedou.
Bydlím v komplexu největší university v Bangladéši. Zařídil to Bayazid. Nejrozumnější varianta. Pokoje jsou pro zahraniční návštěvy a jsou čistý. Je to bezesporu zatím ta nejhezčí část města, kterou jsem měla šanci vidět. Dala jsem si sprchu a na dvě hodiny vytuhla. Ostatně kvůli vedru se tady ani nemá cenu o cokoliv pokoušet dřív než ve tři.

Přijel Bayazid a uvařil mi s kolegy nečekaně jídlo…teď čekám, co to se mnou udělá. Ale viděla jsem kuchyň, hned vedle mého pokoje, a jsou zvyklí na zahraniční návštěvy - na rozdíl od ulice, kde jsem málem zastavila dopravu. Udělali mi rýži na omastku a těžko identifikovatelnou zeleninu. Snědla jsem toho půlku, ale jednoduché to nebylo. Za to kafe bylo výborné.
Konzultovala jsem s Bayazidem své záměry, vysvětlila, co bych chtěla fotit. Vypadá to na tři reportáže. Nechte se překvapit!
Do starého města jsme se dostali až pozdě. Měla jsem tak půl hodiny dobrého světla na focení.  Na ulici leží mrtví lidé. Nikdo si jich nevšímá a nikdo se tomu nediví. To jsem tedy ještě nikde neviděla…
Dojeli jsme k řece. Můj nápad. Lidi sem chodí prát a mýt se. Celou dobu jsem trnula, že se v tom vymáchám…, ale lidi jsou bez problémů – focení jim nevadí, vlastně si ho nevšímají, takže naštěstí se mi (zatím) nehrnou před objektiv a nesnaží se pózovat. Na ulici tu ale budím víc pozdvižení než v Africe.
Po cestě zpátky jsme se stavili v kampusu na čaj. Je úplně stejný jako v Pákistánu. Tedy ne čaj s mlékem ale mléko s čajem. Pak jsem celá šťastná zapadla na ubytovnu, sedla si k počítači, abych se podívala na fotky, které jsem udělala a napsala deníček. K večeři jsem si koupila tři jablka. Jsou skvělý. Bude to asi zlatý hřeb mého zdejšího jídelníčku.

Alžběta