Včera se západem slunce začal Ramadán, který bude trvat čtrnáct dnů a končí nějakým svátkem jídla, to mám tedy štěstí… což by se mě nijak zásadně nedotklo, kdyby nebylo zakázáno kouřit na ulici. Na každý cigáro teď musím dovnitř. Vhodnější by bylo říct pod nějaký přístřešek s plachtou.
Probudila jsem se v půl šesté, venku naprostá tma a dusno k padnutí. Zapnula jsem si klimatizaci, kterou jsem si na noc odpustila. Voda teče jen studená, ale nevadí to.
Bayazid dorazil až před sedmou, namísto domluvené šesté. Stihla jsem tak editovat fotky ze včerejška. Rozednilo se a my vyrazili na rybí trh u řeky Burigangy. Nic dramatickýho.
Dvakrát jsme si někde dali čaj a pak snídani. Poctivě jsem se snažila něco sníst. Smažená bramborová ultrapálivá kulička, neidentifikovatelná kaše a placka. K tomu čaj z kondenzovaného mlíka. K tomu se seběhlo celé okolí, aby se na mě podívalo. Bohužel jsem hned na začátku viděla, jak se myje nádobí, tedy spíš nemyje. Na talíř nejprve položí kus novin a na něj dají porci jídla. Když dojíš, noviny vyhodí a je umyto. Alespoň jsem dostala láhev vody. Na záchod jsem se ani neodvážila zeptat. Placka a čaj byla nakonec moje volba, jen doufám, že dobrá. Naproti mě si přisedl chlap s malou holčičkou. Vážil asi třicet kilo a celou dobu se klepal. Modlila jsem se, ať neumře u stolu.
Celá snídaně s vodou a několika hrnky čaje stála 26 taků! Jeden dolar je 70 taků.
Na jednom rohu seděly dvě ženský a kolem nich hlouček lidi. Ta mladší si myla ruce v misce a druhá ji držela za hlavu. Docela dobrá fotka. Bayazid mi vysvětlil, že má žloutenku a takhle ji léčí… no, ruce si měla mýt předtím, co na to říct jiného.
Přejeli jsme řeku na loďce, trochu mě zaskočilo, když se mě ptali, jestli umím plavat. Vysvětlila jsem jim, že já ano, ale foťáky ne, takže jestli mě převrhnou, ať mě radši zabijou. Na druhé straně opravovali lodě, zatímco vedle lovily děti do sítěk odpadky. Začalo pršet a už v podstatě nepřestalo až do návratu do hotelu. Trochu se ochladilo, což je příjemný. Zpátky jsme chytili zácpu rikš, jeli jsme 40 minut. Kromě hlavních tříd tu není moc aut. Cesta rikšou stoji kolem deseti taků. Pěšky tu nechodí skoro nikdo. V ulicích je po kotníky bláta. Umíte si představit, jak vypadám, už po prvních 24 hodinách? Oblečení nechávám za dveřmi, prát to nemá cenu a myju jenom sebe. I to mi dá dost zabrat.
Jestli tohle je hlavni město, jak proboha budou vypadat ty malý?!?!?
Alžběta

8. 9. 09, Dháka, 20:00

Zázrak. Dala jsem si grilovaný kuře za dva dolary, nehorázná drahota :-) na zdejší poměry, a trochu se uklidnila. Šli jsme se projít s Bayazidem do části města, která skutečně město připomíná a – tam jsem objevila GKFC, kopii KFC a pár dalších fastfoodů, sice bez záchodů a vody na mytí rukou, ale čistý a jídlo stravitelný. Nikdy bych neřekla, jakou radost mi udělá fastfood. Za hodinu odjíždíme do Chittagongu, Říkám my, protože Bayazid jede se mnou, je úplně nadšenej, že se mnou může jet fotit.  Autobus jsem mu ovšem musela zaplatit já, ale je to dobrá investice, protože anglicky tu nemluví - kromě ahoj, jak se máš - skoro nikdo. Musím ovšem přiznat, že současně to bude pro mne problém, protože to znamená, že budu mít pořád někoho za zády. A to nemám moc ráda.
Odpoledne jsme vyrazili až před čtvrtou do dětského domova. Bylo to přes celé město, takže jsme raději jeli taxíkem, bála jsem se, že v rikše by mi asi upadl zadek, o zádech ani nemluvě. Taxík stál celý jeden dolar. Neuvěřitelné.
Stejně tak neuvěřitelná je vstřícnost lidí v dětském domově. Provedli mě celým domovem, pak jsem musela absolvovat hodinu Koránu - jak jinak. V rohu jedné místnosti ležel chlapeček, nejdřív jsem se lekla, že je mrtvej. Vysvětlili mi, že má „jen“ vysoký horečky. Jediný, co pro něj dělali, bylo ustavičné otírání špinavým hadrem. Bojím se, že to ho nezachrání.
Všichni jinak byli milí; problém byl s tím, že asi dětem řekli, ať jsou vzorné a usmívají se. Takže všechny děti, jak mě viděly, si okamžitě stouply a smály se do objektivu. Těžko pak dělat fotky z jejich normálního života!
Chtěla jsem se vrátit na večeři a na to, jak se ukládají ke spaní, ale kvůli Ramadánu se ti chudáčci budou modlit až do půl jedenáctý. To já už musím být na autobusovém nádraží. Domluvila jsem se tedy, že můžu přijít jindy, stačí prý jen zavolat a přijet.
Po cestě zpět jsem si všimla slamu na vlakovém přejezdu. Lidi žijící na trati. Tak jsem tam hned táhla Bayazida. Nechtělo se mu tam s tím, že je to špinavý.  Potom, co jsem doteď viděla, nevidím žádný rozdíl. Špína je všude.  Zůstala jsem fotit asi hodinu, pár fotek snad bude použitelných. V jednu chvíli, když jsem fotila, se mi v davu někdo snažil sáhnout do kapsy. Byly tam sice jenom cigára, ale přece jen moje. Měli jste vidět ten mazec. Pak už se mě bály i děti :-).
Celej slam jsou takové domečky přilepený k trati. Lidi žijou přímo na kolejích a živí se zbytkama z vlaku nebo prodávají cestujícím, co se dá. Před projíždějícím vlakem se všichni namačkají na baráčky a pak zase zpátky na koleje. To se opakuje v intervalu deseti minut.
Po tomhle zážitku mi to nedalo a zeptala jsem se, jak bydlí Bayazid. Žije s pěti dalšími lidmi v něčem se třemi pokoji. Prý luxus. Nebude asi úplně z nejchudších, když si může koupit foťák. Těžko tady tyhle věci zatím odhadnout. Nemám představu, kolik vydělává.
Teď spěchám na autobus, pokud bude spojení, ozvu se zítra.

Alžběta