Ráno vypadalo docela nadějně. Sem tam vysvitlo slunce. Jeli jsme znovu k Bango Bazzaru. Ulice byly ještě skoro prázdné, až na lidi spící na zemi. Udělala jsem poslední pokus se snídani. Chyba. Přeplněná jídelna by byl nejspíš nejlepší výraz pro tenhle podnik. Vsadila jsem na polívku. Chuť příšerná a celá místnost na mne kouká. Musela jsem sníst aspoň trochu. Naštěstí je to opravdu malá miska. Zachránilo mne chilli s cibulí, které jsem k tomu dostala na talíři. Tekly mi sice slzy, jak to pálilo, ale jinak jsem necítila žádnou chuť. Snědla jsem půl misky. Bayazid si dal dvě a ještě po mně dojedl mojí. Já se dorazila mastnou plackou. Ty jsou aspoň neutrální chuti. Na čaji škraloup. Nejlepší čaj mají nakonec na ulici u těch nejpříšernějších stánků.
Chvíli jsme jen tak chodili ulicemi, já se snažila rozdejchat snídani. Pak jsme dorazili k řece. Tam jsem si sedla a dala čaj. Bylo mi pěkně zle. Proklínala jsem všechny. Přišel starej děda a sedl si vedle mne. V ruce držel papayu, kterou někde dostal zadarmo, nebyla už evidentně úplně fresh. Dali byste mu korunu. A on si půjčil nůž, okrájel, co se dalo, a papayu mi dal. Tohle jsou věci, který mi tu prostě vyrazí dech. Nabízela jsem mu čaj a cigáro. Nechtěl nic.
Přejeli jsme řeku a pokračovali v procházení ulic. Začalo zase pršet. A to pekelně. Přes hodinu jsem strávila v holičství. Na focení skvělý. Za chvíli byla voda až po kotníky. Děti se v tom koupou a dospělí chytají vodu do kýblu. Na chvíli jsem si říkala, aspoň tu bude čisto. Pak mi došlo, že by museli začít používat přinejmenším odpadkový koše. Všechno se tu háže na zem, v bytech z okna. A taky by museli mít víc záchodů a nevykonávat potřebu na ulicích.
Po hodině déšť trochu polevil. To ovšem neznamená, že by jen poprchávalo. Vrátili jsme se k motorce. Cestu zpátky si dovedete představit. Foťák jsem narvala do brašny a proklínala Bayazida. Vypadala jsem jako vodník a umírala touhou po teplý sprše. Ale netekla – asi vypnuli bojler. Musím se na to zeptat, další studenou sprchu ráno před odletem nepřežiju.

20:50

Poslední jízda rikšou! Tohle mi moje bolavá plotýnka ještě vrátí, tím jsem si jistá. Kromě děr tu všude mají i retardéry, moc nechápu k čemu.
Ve tři se udělalo nádherně. To asi na rozloučenou. Slíbila jsem Bayazidovi oběd. Už jenom to slovo mě tu děsí. Skončili jsme ve fastfoodu. Já zase s polívkou. Byla nejlepší, jakou jsem tu měla, dala jsem si ji dvakrát a vrátila větší část smaženého kuřete s rýží. Smaží tu totiž všechno tak dlouho, že je to nejen mastné, ale příšerně tvrdé.
Vyrazili jsme zpátky do parlamentu, budiž to Bayazidovi ke cti, zařídil pro mě vstup do parku. I když se mne vehementně snažil přesvědčit, že Louis Kahn, který tenhle barák navrhoval, byl z Bangladéše. Ta barákbudova je naprostej úlet. Nádherná. Byla jsem nadšená. Vevnitř parku jsou už jenom vojáci. Během volna je to tu liduprázdný, což ještě přidává na atmosféře. Šéf ochranky se málem zhroutil, neměl s sebou mobil, aby si mě mohl vyfotit… zatímco každej voják má se mnou aspoň jednu fotku.
Chci koupit pohledy. Nadlidský úkol. Bayazid si myslel, že postcard znamená dopis, takže mne odvezl před poštu. Došlo mi to, ještě než jsme vlezli dovnitř. Museli jsme do obchodu s gratulacemi. Tam byl jeden tragickej regálek á la 70. léta. Smutnej pohled. Vybrala jsem horko těžko tři. Známky. Zpátky na poštu. Vlezli jsme do obrovské haly, asi jako u nás v budově hlavní pošty v Jindřišské ulici, se třemi úředníky. Ti si nás posílali tam a zpátky. Známky mi prodat nechtěli. Ať to vyplním a oni to pošlou. Pak je chtěli vážit. Zpátky k prvnímu okýnku, vůbec si s tim nevěděli rady. To už jsem brečela smíchy. Nakonec musel jeden z nich jít známky koupit do kanceláře. Neměl drobný… Celá akce trvala hodinu a byli jsme tam sami. Hlavní pošta, co bych čekala.
Vybrala jsem si ještě jednu mešitu s hezkými okny. Dorazili jsme tam na půl sedmou. Modlení začíná v sedm. Čaj jsme si dali za rohem v restauraci s grilovanýma kuřat. To nechápu, proč mi to ten moula neřekl dřív. Pořád jsem mu vysvětlovala, co bych chtěla jíst. Hodila jsem do sebe kuře a běžela udělat pár fotek. Za rohem byla mlékárna. Mléko přelévají z kýble do kýble, aby zachytily špínu. Koukala jsem jako blázen. Začala jsem být vděčná za mléko v prášku a tu hnusnou sladkou věc z plechovky. Hygienik by asi omdlel….
Prošli jsme ulicemi kolem.  Město docela ožilo. Pravděpodobně díky počasí. Voda z ulic zmizela a všichni se chystají na oslavu nějakého hinduistického svátku. Ani mě nemrzí, že já už u toho nebudu.
Teď už jenom zabalit, což budu mít za pět minut, vyspat se a ráno na letiště :-)

Alžběta