Bayazid si půjčil motorku. Včerejšek ho úplně vyřídil. Nikdy podle mě tolik nechodil. Pro mě to je ovšem peklo. Jezdit v týhle dopravě na motorce je samo o sobě skoro sebevražda a navíc Bayazid není nejlepší řidič. Silnice, pokud je tak nazvu, jsou plný děr anebo bahna, případně vody. V noci znovu pršelo, nic moc se od včerejška nezlepšilo. Na tohle nervy nemám. Sesedala jsem asi pětkrát, než Bayazidovi došlo, že s tímhle u mě neprorazí.
Nafotila jsem pekárny v jedné ulici kousek od ubytovny. Podobají se těm, které jsem viděla v Pákistánu. K snídani jsem si dala “ omeletu”, ještě pořád jsem nepřišla na nic lepšího, co v těch putykách jíst, s plackou a čajem. Hospodu jsem samozřejmě vyfotila. Mohla bych pomalu udělat fotosoubor Pohostinství v Bangladéši.
Chtěla jsem vidět z města co nejvíc. A výsledek? Všude je to více či méně stejné. Ještě se chci odpoledne podívat do jedné lepší čtvrti, nechci nikomu křivdit. Nafotila jsem další vodu na silnicích, broděni se… a podle toho, jaká je venku tma, mě tohle počasí asi čeká až do odjezdu.
Skončili jsme na hlavním nádraží. Bayazid tvrdil, že je nejkrásnější v Asii, už se s ním o ničem nedohaduju. Zvykla jsem si, že tu mají všechno nej. Pravda je, že nádraží bylo čistší než většina míst. Ve chvíli, kdy jsme dorazili, našli mrtvolu nějakého zabitého chlapa pohozeného kdesi v rohu. No řekneme si to narovinu, místní nádraží mě taky nenadchlo.

21:55
Měla jsem pravdu. Do pěti to vypadalo, že si půjdu stavět archu. Nepřetržitý proudy vody. Vylezla jsem z pokoje a šla poprosit o kafe. Ted už tu nebyl ani ten kluk z kuchyně. Zvláštní pocit. Celá obrovská budova uprostřed přelidněného města je skoro prázdná.
Nedalo se nic dělat. Bayazid přijel před pátou, ještě pořád pršelo, tak jsme se rozhodli se jít někam najíst. Někdy si nejsem úplně jistá, jestli mi to celý nedělá složitější. Trvala jsem na restauraci s jídelním lístkem. Varianty - máme co máme, tady máš a jez – mám už opravdu plný zuby. Zdálo se to jako nepřekonatelný problém. Museli jsme cestovat přes celý město.
A teď vsuvka o CNG neboli motorové trojkolce. Vepředu řidič a vzadu dvousedačka. Celé je to kryté a řidič sedí v kleci. Vůbec se tomu nedivím. Mlátila bych je i já. Nechtějí jezdit moc daleko, nechtějí zapínat taxametr, vůbec neznají město, prostě nechtějí pracovat. Na delší vzdálenosti je to ovšem jediná varianta. Taxíků je tady minimálně.
Jediná čtvrť s restauracemi, tedy alespoň podle mého ne příliš spolehlivého průvodce, je čtvrť Gulsham. Právě zde je většina ambasád, bank a úřadů. Pár restaurací jsme našli, všude bylo zavřeno. Bayazid volal kamaráda, který tu v jednom z úřadů pracuje. Ten nám doporučil Shawerma gril, snad to jediné, co tu bylo otevřené. Myslím, že každý Arab by je za tohle nechal popravit. Gyros byl přesmažený, maso zalité majonézou v housce a zbytek jídelničku tvořila pizza a pasta. Žádný Ital by ovšem nepoznal, že se jedná o jejich národní jídlo.
Venku se sice neudělalo hezky, ale déšť přestal. Jeli jsme do okolí Bango Bazzaru. Nemohli jsme sehnat CNG. Nikdo z nich nechtěl jet takovou dálku. Bayazid nakonec jednoho překřičel a uhádal. Po pěti minutách jsme museli zastavit u pumpy. Tam nám řidič ujel. Další shánění a další domlouvání. Tenhle řidič zase jel jiným směrem a uhýbal z cesty. Bayazid začal kopat do mříže. Úplně jsem vám zapomněla tyhle scénky popisovat. Zažívám je dnes a denně, takže mi začínají připadat docela normální. Až si v Praze zavolám taxíka, budu asi v šoku. No, ani tenhle řidič nás nedovezl na místo. Přesná ukázka jejich přístupu k práci. Ale všichni chtějí do Evropy, protože si myslí, že tam nikdo nic nedělá. To by asi koukali.

Alžběta