Ráno jsem si trochu přispala. Probudila jsem se v šest, celý tělo jsem měla úplně přeležené, křeč. Vzdala jsem to a posunula budík na osmou. Nechala jsem se rikšou odvézt do největšího přístavu na řece. Večer jsem viděla jednu dobrou fotku v The Daily Star, loď přecpaná lidma odjíždějícíma na svátky domů. Rozhodla jsem se udělat pokus. Vyšlo to. U vstupu do loděnice přede mnou vyhodili kluka bez lístku. Už jsem si ho skoro šla koupit. Pak jsem se rozhodla to zkusit bez něj, ale jen těžko jsem si dovedla představit, jak budu vysvětlovat, že jdu udělat jen pár fotek. Nemusela jsem říct ani slovo. Chlápek se na mne jen usmál a zamával. Na focení docela dobrý. Čím víc se toho děje, tím míň pozornosti pro mne. Tentokrát mně u toho asistovala i policie. Poprvé, když mi rikša odmítal vrátit peníze na padesát a potom v přístavu mi dělali ochranku a odháněče lidí.
Při odchodu jsem procházela kolem haly plný banánů. Vlezla jsem dovnitř. Jít tady můžu kamkoliv a nikdo se mne ani nesnaží zastavit. Jeden ze zaměstnanců mluvil docela slušně anglicky. Nakonec jsem tam musela zůstat hodinu. Všichni se chtěli na něco zeptat a donutili mě sníst osm banánů, různý druhy. Vylezla jsem a bylo mi zle. Poledne. Dusno na padnutí. Zpátky na ubytovnu, zapnula klimatizaci na plný pecky, jít k bazénu mě ani nenapadlo. Radši budu editovat.
V půl čtvrtý, se standardním půlhodinovým skluzem, dorazil Bayazid. Jeli jsme pro foťák. Všechno jsem přezkoušela a fungoval. Rozhodla jsem se zbytek dne pojmout turisticky. Dojeli jsme k největší mešitě v Dháce. Dovnitř mě jako ženu nepustili. Kolem celé stavby je tržiště, hlava na hlavě. Co si budeme vyprávět, velkej zážitek to nebyl. Druhy místo, parlament, stavba od Luise Kahna. Asi to nejzajímavější, co tu je. Stoji uprostřed parku. Do kterého mě ovšem jako cizinku nepustí z bezpečnostních důvodů. Evidentně se tu snaží nalákat sem turisty….
Jeli jsme zpět do starého města na tržiště. Byla to moje poslední šance. Jedna ulice celá přeplněná stánkama, ve kterých smažili všechny ty jejich dobroty. Bylo před sedmou, takže natřískáno. Docela fotogenický. Po deseti minutách se znovu zasekl foťák. Volali jsme do krámu. Měli zavřeno a celý svátky mít budou. Vytočilo by to každého. Pochopil to I Bayazid a byl raději zticha.
Po cestě na večeři, na kterou jsme byli pozvaní na půl osmou, jsem koupila kytku. Maji tady nádherný, bohužel v sedm jsou už trochu povadlé a nejsou nejlevnější.
Večeře mě úplně dodělala. Rodina bydli v docela hezky čtvrti. Teda ulice jsou tu všude stejný, žádný asfaltky, bordel a krámy. Dům byl oproti tomu pěkný. Dole vrata, ostraha, výtah. Bydli v desátém patře. Výhled mi vyrazil dech. Město ze shora vypadá úplně jinak. Hezky a celkem svítí, kromě ulic. Vůbec bych neřekla, že je to to špinavý město, kde lidi chodí na záchod do strouhy u silnice a perou prádlo na ulici….
Večeře byla ve čtvrt na jedenáct. Zvláštní sled. Nejdřív ovoce – pomelo, jablka, banány – pak přeslazené kafe a nakonec kuře a ryby s rýží. Všechno to pálilo tak, že mi bylo úplně jedno, co jím. Vůbec nedokážu pochopit, jak moc tady jedí. Snědí dva vrchovaté talíře rýže, na to dají všechny ty dobroty a zalijí různýma šťávičkama. Dostala jsem vidličku. Dezertní.
Bylo vidět, jak moc se snaží, abych měla všechno. Jsou opravdu hrozně milí. Stále si mysleli, že mi nechutná, když jsem nechtěla druhý talíř.
Všichni tu žijí s naprosto zkreslenou představou o Evropě a Státech. Myslí si, že nikdo nic nedělá, máme miliony a jenom jíme lososa a pijeme šampaňský. Musela jsem se smát, vymluvit jim to ovšem nešlo. Ostatně nebýt téhle rodiny, taky bych si myslela o Bangladéši, že v bytech nikde nemají tekoucí vodu. Po večeři jsme se museli všichni vyfotit.
Jsem úplně vyřízená, bylo to dlouhé a na můj žaludek docela náročné.

Alžběta