Škoda, že vám to nemůžu natočit, je to jako z nějaké komedie. Na tohle si člověk jen tak nezvykne. Večer člověk usne v letadle jako Alžběta a druhý den se probudí jako nejslavnější člověk Bangladéše. A pokud jdu po ulici sama, je to ještě horší. Lidi si se mnou chodí podávat ruce, zvou mě všude dál, fotí se se mnou… Takže třeba odpoledne mi trvalo hodinu, než jsem prošla jednu krátkou ulici a to nemluvím o tom, co se dělo, když jsem vlezla do jednoho stánku s čajem. Když jsem vyšla ven, stál tam zástup lidí… už asi nikdy nikde nebudu takhle slavná a vůbec mi to nebude vadit.
Nakonec se domluvím rukama nohama. Musí na mě být skvělej pohled, ale všichni se strašně snaží a jsou extrémně milí. Bylo mi dobře. Potřebovala jsem být sama, odpočinout si.
Do dvanácti jsem se plácala ulicemi a snažila se něco nafotit. Být nenápadná je ale z výše popsaných důvodů dost komplikovaný. Ve chvíli, kdy jsem fotila ve skladišti datlí, se zasekl starší z obou foťáků. Čekala jsem to už docela dlouho. V manuálu píšou, že průměrná životnost je sto tisíc obrázků, a tenhle má za sebou minimálně šestinásobek. Utěšovala jsem se tím, že nejzásadnější focení mám za sebou…
V hotelu jsem chvíli editovala a upravovala fotky. Volal Bayazid, jestli něco nepodnikneme spolu. Navrhla jsem mu, ať se mnou jede zpátky do sirotčince, ve kterém jsme už byli. Viděla jsem z toho pár fotek při vybírání a nevypadají úplně špatně. Když dorazil, ukázala jsem mu foťák. Mezi tim jsem vyzkoumala zádrhel. Utrhla se jedna lamela na závěrce. Navrhl mi servis, ve kterém to prý rychle opraví. Skeptická bylo pro můj výraz slabé slovo. V Praze to trvá tři týdny stejně jako v Japonsku. Dojeli jsme do opravny. Další skladiště krámů. Obchod z roku 1983, par kompaktů a odřených brašen v prostoru metr na metr. Můj optimismus nestoupl. A pak přišel šok. Zítra si to mam ve čtyři vyzvednout opravený. Vymění celou závěrku. Chtějí za to sto euro. Jestli to dokážou, tak v Praze volám do Canon servisu….
Začalo znovu pršet. Nakonec jsme do sirotčince dorazili na pátou. V kanceláři nám řekli, že všechny děti odešly na svátek mimo dětský domov. Moc jsem to nepochopila -.kam mohly jít, vždyť jsou sirotci? Domluvili jsme se na zítřek na desátou.
Moje včera vyprané džíny už zase vypadají úplně stejně jako před očistou. Tentokrát si schovám tepláky do letadlaJ. Chtěla jsem rovnou na ubytovnu, sprchu a jídlo.
Bayazid, který byl extrémně milej, (asi zjistil, že se obejdu i bez něj), trval na zastávce v obchodě nějakého kamaráda. Marně jsem protestovala. Zastavili jsme před „nákupním centrem“. Čtyři patra jenom triček. Jedna vetešárna vedle druhý a mraky lidi. Mohlo mě klepnout. Je to dům, ve kterém Bayazid bydlí. V desátém patře. Tam jsme se nedostali, ve třetím, kde byl obchod, jsem už měla záchvat. Chudák B. Koupil mi dvě trička. Pochopila jsem, že eating day, je něco jako naše Vánoce. Trika jsou celkem dobrý, navrhuje je jeho kamarád z university.
A pak jsme museli do kanceláře nějaké neziskové organizace, která byla hned vedle. Tam bylo asi deset lidí. Plánovali zítřejší oslavu svátku. Budu čestný host, musela jsem se smát. Já, nějaký ministr a děkan….prostě stačí, že jsem bílá. Není tohle blázinec?
Pak už jsem mohla domů. Rychlá sprcha a špatný výběr rikši. Netušil, kde Sheraton je. Objel se mnou půlku města a zasekli jsme se v zácpě. Celé město bylo v pohybu. Všichni odjíždí na svátky domů. Takový provoz jsem nezažila. Cesta, která včera trvala pět minut, dneska hodinu.
Večeře stála za to. Ani tady jsem neviděla žádné turisty. Dopila jsem kafe, rozloučím se na pár dní se Sheratonem a vyrazím spát. Ráno mám Bayazida v 6.45 před dveřmi. Tvářil se tak nešťastně, když se mě ptal, jestli může zítra se mnou. Nemohla jsem říct ne.

Alžběta