Celý tábor, údajně čítající 32 tisíc lidí – tedy 4 600 rodin, se táhne donekonečna na několika kopečcích, takže pořád chodíš nahoru a dolů. Pokud do toho zaprší, což se stává tak dvakrát za den, můžeš se jen klouzat. S Bayazidem jsem se, v jeho vlastním zájmu, rozdělila hned na začátku. Fotit se chtěl každej. O dětech ani nemluvě. Spočítala jsem si, že tady musí být alespoň dvacet tisíc dětí…
Ve dvanáct jsem už padala na ústa. Celý tři hodiny jsem měla v patách „stádo“ nezničitelných dětí. Neplatí na ně nic. Je mi jich samozřejmě líto, ale mít je tři hodiny kolem sebe a pokaždé, když vidím něco zajímavého a chci to vyfotit, tak před objektivem, bylo prostě nad moje síly.
Odmítla jsem oběd ve stejné “restauraci” jako minulý den. Poradili mi, ať zajedu do blízkého městečka Ukia. Uvnitř minibusku nebylo místo. Musela jsem na střechu. Aspoň jsem se nemusela mačkat a dalo se tam dýchat. Když jsem vystupovala, tedy slézala ze střechy dolů, zastavil se v Ukie život. Všichni na mě zírali. Už jsem si na to zvykla. Vadí mi to jen při focení.
Ukia je větší městečko než Kutupalong, tak jsem doufala v trochu lepší jídlo. Omyl. Bylo zavřeno. Jediný otevřený podnik s jídlem měl placky a čaj. Moc to pořád nechápu. Během Ramadánu mají půst do sedmi večer. Stejně pak je ale všude zavřeno a těch pár míst, která jsou otevřená, jsou úplně narvaný lidma. A celá tahle šaškárna skončí třídenním obžerstvím, kterému se tu říká Svátek jídla a začíná v pondělí… už se opravdu nemůžu dočkat.
Přece jen být cizinec tu přináší nějaké výhody - nakonec se totiž nade mnou slitovali a udělali mi omeletu ze dvou vajíček. Lidé kolem mě museli nenávidět, ale bylo mi to jedno.
Zpátky do tábora, kde jsem byla do sedmi. Za sto taků jsem koupila krabici bonbónů, nic jiného se uvnitř ani sehnat nedá, a dala jsem je dvěma klukům, ať je rozdají. Měli jste to vidět. Dojala mě asi čtyřletá holčička, která sbírala obaly a vyrovnávala je, aby si je mohla schovat.
Cele odpoledne jsem se snažila dovolat do Dháky na Acid Survivors Foundation (ASF), nadaci, která pomáhá ženám poleptaným kyselinou. Nestalo se jim to ovšem nějakou náhodou. Takhle se nejen v Bangladéši trestají „neposlušné“ dcery, manželky, matky. Minulý týden jsem jim psala několik mailů, ale reakce byla nulová. Konečně jsem se dovolala a po několika pokusech jsem mluvila s Monirou Rahman, jednou ze spoluzakladatelek a současnou ředitelkou. Přislíbila mi pomoc s tím, že ona sice odlétá na měsíc do Ameriky, ale najde někoho, kdo mi pomůže, až přijedu. A protože v pátek a sobotu nikdo nepracuje, rozhodla jsem se pro rychlý přesun do Dháky, kde nadace sídlí.
Vrátila jsem se do Cox´s Bazar minibusem, umyla se na záchodě vedle hotelové recepce a rychle na autobus do Dháky. Kvůli nadcházejícím svátkům byly všechny narvaný. Nakonec jsme jeden našli. Deset hodin cesty jak z hororu. Seděli jsme skoro až vzadu a já na každém hrbolu vylítla o dvacet čísel do vzduchu. Z horníka jsem se stala boxovacím pytlem. Do toho jsem se snažila držet foťák, aby někam neodlétl. Přesto jsem část cesty prospala, někdy je zkrátka výhoda být polomrtvá únavou. 
Ubytovna v univerzitním kampusu se mi zdála jako ráj. Stačil jediný týden, aby se člověku takhle změnil pohled na věci. Teplá voda, poměrně čistý pokoj a internet. Ve sprše jsem ze sebe dřela špínu hodinu. Čisté oblečeni. Konvice slabého nescafé. Všechno mi připadalo jako zázrak.
Kluci mi tu sice pořád nerozumí, ale rukama nohama jsem jim vysvětlila slovo prádelna. Měli jste mě při tom vysvětlování vidět. Výsledek: zítra ráno budu mít všechno čisté. Nakonec pochopili i můj dotaz na taxík. Jeden z nich šel dokonce se mnou ven, nechal mě čekat za rohem, aby dostal dobrou cenu. Kancelář ASF jsme našli snadněji, než jsem předpokládala. Hodinu jsem čekala na vrátnici. Chlap, který nakonec přišel, se vyptal, co chci a zmizel.  Za půl hodiny se vrátil, aby mi řekl, že focení nepůjde, protože mají týden volno a nikdo nepracuje. Marně jsem ho přemlouvala. Celá ta šílená cesta byla zbytečná. Paní ředitelka nic nezařídila.
Rozhodla jsem se, že si dopřeju den volna a pročistím hlavu. V nadaci mi udělali čáru přes rozpočet. Zkusila jsem tam ještě jednou zavolat, ale spojili mě s tím mužem, se kterým jsem se setkala. Ptala jsem se, jestli když zůstanu o týden déle, zaručí mně, že pak budu fotit. Řekl, ať počkám. Pak v telefonu klaplo a nic. Volala jsem znovu a předal mi nějakou ženu. Ta nevěděla nic a já znovu vše vysvětlovala. Řekla, že musí odejít a ať zavolám v šest. Zdá se, že spíš přijde zemětřesení, než mi dovolí to focení. Nechápu to, čekala bych, že budou za každou propagaci ve světě vděční, vždyť fungují z peněz ze zahraničí
Objednávám si třetí konvici Nescafé a hodlám si zajít na večeři do Sheratonu.

Alžběta