Psaní deníčku jsem musela přerušit, protože jsem musela odjet na večeři k Bayazidově rodině. Nedalo se to odmítnout, alespoň jsem chvíli někomu rozuměla. Jídlo nebylo o moc lepší než jinde - smažené kuličky, opět těžko říct, z čeho je vaří. Bojím se zeptat. No, měla jsem o domácí stravě jiné představy.
Vyprávěli mi o tom, co se právě děje, jedna novinka mě docela pobavila: vláda zakázala nosit do všech úřadů, včetně ministerstev, saka a kravaty, kvůli úspoře elektřiny na klimatizaci…, tak takhle se na to musí!
Ráno jsem vstala v šest. Strejda, který slíbil pomoc, nakonec moc nezafungoval – ostatně, jak jsem předpokládala. Zkusili jsme doporučení jiného příbuzného, vyprávěl nám o jednom z vrakovišť lodí, které není oplocené. Docela jsme to místo hledali a bylo to trochu jinak. Plot nebyl na místě, kde se v jakési zátoce vlévala menší říčka do moře. Pro lepší představu: podél cesty, která vede souběžně s pobřežím, vede dlouhatánská zeď. Každých sto metrů je brána dovnitř, uvnitř jsou nejdřív kanceláře, pak místa, kde se likvidují menší věci z lodí, a ty přijdou nakonec – leží částečně v moři.
Podél řeky jsme došli k moři. Boty jsem ztratila během pěti minut. Není tu písek, spíše mazlavé, světle šedé bahno. Moje růžové žabky s flitry (ohákla jsem se na to!) to nezvládly. U vody jsem začala fotit. Dělnici byli nadšení. Jediným problémem v tu chvíli bylo jejich mávání a úsměvy do objektivu. Jinak je to neskutečný. Obrovité polorozebrané lodě na pláži. Pracujou tu děti.
Z jednoho vraku odčerpávali naftu. Takže jsem byla nejen bosa, ale ještě k tomu černá a smradlavá. Ani večer se mi to nepodařilo úplně smýt.
Postupně jsem se začala přibližovat ke kancelářím. Z prvního vrakoviště nás vyhodili. Držela jsem se zpátky. Došli jsme na druhý, tam už o nás věděli a po pěti minutách přiběhli dva kluci a začali nás vyhazovat. Sekla jsem se a šla dál. Něco jsem nafotila. Nakonec ovšem přestali dělníci pracovat. Jakoukoliv záminku vítají. Bayazid mě prosil, ať odejdeme. Jenže - když já se zaseknu… Nakonec na mě kluk z ochranky řval, jestli jsem úplnej blázen a já na něj, že jsem. Vůbec ti chudáci nevěděli, co se mnou. Policii zjevně volat nechtěli. Byli o hlavu menší než já a tak o dvacet kilo lehčí. Křičela jsem, že jestli se mě dotknou, zavolám policii já. Bayazid nechtěl, ale překládal. Bylo to vtipný a Bayazid mezi tím zapadl po pas do bahna. Zlomyslně jsem mu to trochu přála, protože mě pořád poučuje, co smím a nesmím. A navíc mi pak nakonec stojí za zády a fotí to co já. Jsem nesnášenlivá, já vím…
Chvíli mě nechali fotit, stejně nevěděli, co si se mnou počít. Začala jsem se bavit s klukem, co jsem mu potvrdila, že jsem blázen. Jmenoval se Kadir a byl to snad teprve třetí člověk, který mluví trochu anglicky. Slíbil, že když odejdu, vezme mě na jiný vrakoviště, kde budu moct fotit. Alespoň k něčemu ta scéna byla. V poledne jsme na něj počkali venku. Dorazil, jak slíbil. Musel si, chudák, vzít na půl dne volno. Vyrazili jsme asi pět kilometrů k jinýmu bloku vrakovišť. Tam uprostřed lodí protékala řeka. Nádherný, nedokážu to popsat, budete muset počkat na fotky. Po chvíli na nás zase vlítli a vlekli nás do kanceláře. Všichni se dohadovali a Bayazid zase volal na nějaké úřady, kde mu konečně řekli, ať si vyplním žádost a počkám měsíc na vyřízení. Vida, došlo na moje slova.
Přestalo mě to dohadování bavit, vstala jsem a oznámila, že jdu k řece a tam si můžu fotit, protože břeh řeky a řeka jim nepatří. A šla jsem. Zpátky jsem to vzala přes dílnu a klidně jsem fotila.
Po čase kluci začali skuhrat, vůbec mi nedošlo, kolik je hodin a že jsme ještě nic nejedli ani nepili. Byly tři. Po cestě jsem ještě vběhla na ubytovnu pro dělníky. Byla to černá plechová bouda, ve který se nedá vedrem dýchat. „Bydlí“ tam dvacet dělníků.
Pak jsme zapadli do první hospody. Naštěstí bylo otevřeno – asi kvůli dělníkům. “Kuchyň” jsem si vyfotila. Musela jsem se smát. Seděla jsem tam bosa, po kolena od bahna a nafty a jedla jsem rukama hnusnou rejži s něčím. Brrrr... Rukama tu jedí všichni, ale někde mají i příbor, většinou lžičku. Tady ne. Ruce a obličej jsem si utírala do novin. Vodu naštěstí měli v láhvi.
Když jím, přijdou lidi ke stolu a dívají se na mne. To jsem opravdu nikde nezažila.
Když jsme po jídle vyšli ven, zjistila jsem, že voda mezi tím stoupla, řeka zmizela a lodě, které předtím byly na suchu, plavaly. Nechali mě fotit asi deset minut. Musela jsem si s pak s dělníkama dát v místní kantýně (stanu) čaj. Vypadala jsem pomalu hůř než oni.
Odvezli jsme Kadira domů, byl skvělej a moc mi pomohl. Taky mi ujasnil, že to, že Bayazid nahlas krká a prdí, není v Bangladéši běžný zvyk, ale že je trochu prase. Bylo mi skoro líto, že se s ním loučím, i když jeho angličtina byla prachmizerná.
Koupila jsem si nové žabky u silnice za 50 tuků a vyrazila do hotelu, udělat ze sebe zase člověka.
Alžběta









