Odjíždím do Chittagongu, druhého největšího města Bangladéše s téměř 7 milióny obyvatel. Od starověku se tam setkávali zástupci nejrůznějších kultur a náboženského vyznání. A na městě je to prý pořád znát. Uvidím. Já do Chittagongu jedu fotit ohromné vrakoviště lodí.
Autobus byl překvapivě v pohodě. Bydlet bych v něm sice nemusela, ale dostali jsme přední řadu, takže přede mnou byly asi dva metry místa. Natáhla jsem se a okamžitě usnula. Probudila jsem se až v noci  - u “motorestu”. Lístek v angličtině a výběr jídel mě zaskočil. Přejedla jsem se, dostala zatím nejlepší kafe a šla jsem si zpátky lehnout. Všechno vypadalo naprosto skvěle.
V sedm ráno nás autobus vyložil ve vesnici asi 16 kilometrů od Chittagongu, v místě, kde začínají pohřebiště lodí. Jsou tak obrovský, že je člověk vidí už ze silnice, a ta je asi kilometr od moře. Skoro jsem hlasitě zajásala.
Nejdřív jsme ale raději hledali hotel. A nejbližší byl až v Chittagongu. Takže jsme klidně mohli zůstat v autobuse, takhle jsme nakonec do města dojížděli obouchanou dodávkou narvanou dvaceti cestujícíma. Těch šestnáct kilometrů jsme jeli hodinu.
Hotel jsme našli na místní podmínky docela ucházející.  Malé pokoje s větrákem a se sprchou za 550 taků. Není to úplně nejčistší…, což by nebylo tak hrozný, jako že mě mužský pokojský (jiní tady nejsou) totálně ignoruje. Nezapomínám, že jsem v muslimské zemi, ale tohle?!?!?! Nemínila jsem si tím kazit ráno…, o to víc to schytali odpoledne :-). Ostatně kromě jedné malé holčičky v Dháce jsem v žádném podniku neviděla ženu.
Kvůli Ramadanu jsou zavřený snad všechny restaurace, další „radost“. Jih je totiž mnohem ortodoxnější než Dháka. Bylo problém sehnat alespoň čaj. Vyrazili jsme na zpátky na místo, kde nás ráno vyložil autobus. Prošli jsme džunglí a po cestě potkali kluka s rozbitým obličejem. Už v tu chvíli mě napadlo -  tady bude problém…
V úseku asi deseti kilometrů je na pobřeží odhadem asi dvacet míst, na kterých rozebírají lodě. Všechno se dělá ručně a dělníci tu pracují od sedmi ráno do deseti večer; dostávají za to plat kolem 70 euro měsíčně.
Obešli jsme asi šest míst. Všude venku stráže a nepřipouštěli ani diskuzi o tom, že by mě tam pustili. Všude zeď nebo dráty. Dovedete si mě představit? Pět metrů od toho, co chci fotit a měla bych odejít? Cítila jsem něco mezi infarktem, cholerákem a pláčem.
Nakonec jsem to rozdejchala s tím, že ještě není všem mým dnům tady konec. Bayazid začal telefonovat nějakým známým, ale na to moc nespoléhám. Nakonec se rozhodl, že se ve městě pokusí obrátit na společnost, která to všechno zastupuje. Mám v tomhle směru špatné zkušenosti a vím, že vyřídit nějaké povolení trvá měsíce – a ty já tady nebudu. Zkoušeli jsme to ještě na jiných místech a pořád nic, navíc jsme se stále vzdalovali od města. Pak jsme píchli kolo. Tady naprosto běžný jev díky kvalitě silnic. To já už vypadala jak Marge Simpsonová. Modrá vzteky a vlasy nahoru od větru.
A v kanceláři kluk s injekční stříkačkou jehlou doplňoval inkoust do tiskárny. Vůbec se nedal vyrušit. Nakonec kvůli nám přijel i šéf tohohle spolku - dal nám pár dobrých rad a nazdar. Zpátky jsme jeli normálním autobusem hodinu a půl. Usnula jsem s čelem opřeným o kovový rantl přede mnou. Z autobusu jsem vyběhla vzteky bez sebe. Okamžitě jsem zrušila zákaz kouření na ulici. Já jim dám Ramadán, procedila jsem mezi zuby. Bayazid chvíli něco mumlal, ale na můj komentář, že by si stejně někdo mohl těžko myslet, že jsem muslimka, neměl co říct.
Šla jsem na internet v hotelu. Jsem si naprosto jistá, že zdejší počítač byl původně exponátem v jakémsi muzeu. Internet nešel. Pak to ode mě schytali kluci na recepci. Po tom, co mě chvíli ignorovali, jsem jen lehce zvedla hlas a vysvětlila jim, že vím naprosto přesně, že neviditelná nejsem a účet v hotelu budu platit já - ženská. No, byl to trochu delší monolog?, ale zapůsobil. Zprovoznili internet a přinesli mi jídelní lístek z nějaké fungující restaurace, jejich je samozřejmě kvůli Ramadánu zavřená.
Jídlo mi přinesli na pokoj i s konvicí kafe. Byla to sice čína, kterou normálně nejím, ale tady jsem za ní byla opravdu vděčná. 
Potom jsme se vypravili na návštěvu nějakých příbuzných Bayazida, kteří tady žijí a přislíbili, že se pokusí vymyslet, jak bych se dostala k focení vrakoviště lodí. Bydlí uprostřed města v nádherném, i když polorozpadlém obrovském domě se zahradou. Kouzelný je slabé slovo.
Těžko odhadnout, kdo je kdo. Sestřenice, bratranci, tety – prostě spousta lidí. Jedna z nich je učitelka angličtiny, první člověk, se kterým se můžu normálně bavit. Provedla mě po zahradě. Nad domem je krásný starý bazén. Dům ale nedávno prodali, na jeho místě bude třináctipatrová nová budova a oni se teď musí do tří dnů vystěhovat s tím, že v těch nových domech dostanou byty. Jeden ze synovců nebo to byl bratranec(?) má kamaráda, jehož otec má jeden z těch „Breaking Boat Yard“, jak se to tu jmenuje, a strejda přišel s nějakým nehlídaným místem, přímo v moři. Byla jsem k tomu předem skeptická.
Chtěla jsem ještě stihnout moře za světla. To byla ale pěkná blbost. Hodinu tam, mezitím se setmělo, a dvě hodiny zpátky. Skvělý zakončení dne…to jsem si opakovala celou tu hrkaturu zpátky.
Doplazila jsem se do pokoje. Chvíli jsem si myslela, že mám motor z traktoru pod postelí. Byl to diesel agregátor pod oknem, navíc ještě topil. Vyběhla jsem na chodbu, kde mi to neuvěřitelně ochotně vysvětlil nějaký kluk z personálu. Schody do recepce jsem snad sletěla. Na recepci hned věděli. Neprotestovali a rovnou mě přestěhovali do lepšího pokoje. Kluk z chodby ještě přiběhl s voňavým sprejem. Brala jsem to jako výhru, dokud po podlaze nepřeběhl šváb obřích rozměrů. Teď píšu v posteli, budu spát v teplákách, nemají tu peřiny ani prostěradlo, a v ruce držím botu, připravená s těma švábíma nestvůrama bojovat!

Alžběta