Přejít k hlavnímu obsahu
Reklama

BARBORA POLÁKOVÁ: Pro mě hudba znamená svobodu

Text: Jan Boublík, Foto: Ben Renč/21.11.2018
Vážení čtenáři, v prosincovém čísle Marie Claire vychází rozhovor s Bárou Polákovou. Bohužel byla otištěna verze, která byla zkrácena a textově upravena redaktorem Janem Boublíkem a Bárou Polákovou již nebyla autorizována. Níže zveřejňujeme plné znění rozhovoru v autorizované podobě. Děkujeme za pochopení a tímto se Báře Polákové omlouváme. 

Báro, potkáváme se v momentě, kdy jste v plném pracovním zápřahu. K tomu ale máte doma dvě malé holčičky a věnujete se v rodině. Jaký to je pocit, jet na plno jak v dětském pokojíčku, tak na pódiu?
Někdy mám pocit, že věci kolem sebe v poslední době prožívám co nejúsporněji jak to jde. Protože jinak by moje city a emoce musely úplně explodovat. A já bych se rozletěla na tisíc malinkatých kousíčků. Je to často příval velkýho štěstí ze všech stran, že se to nedá úplně zvládnout a pořád děkuju za to, že to takhle je. Cítím samozřejmě nejvíc děti. To, že je to teď jejich hodně koncetrované období, a pak koncerty, spousta energie od lidí. Chodí jich tolik, že tomu pořád nemůžu uvěřit. A často se dojímám. A to už nekojím!

Kromě štěstí ale s velkou mediální pozorností přichází i negativní energie, ne?
Já z toho takový pocit nemám. Musím to zaklepat kam se dá. Na koncertech se to vůbec nestává a když jsem svědkem nějaké negativní reakce, tak je to spíš legrační. Třeba na fesťáku se to může stát, protože po sobě hrají kapely, které se žánrově liší. Ale to je úplně v pořádku, že různí lidé poslouchají různé věci. Že by mi chodily ošklivý zprávy, tak to nechodí. Anebo se k tomu nedostanu, tím pádem o tom nevím. Je pravda, že na instagramu a facebooku mám spoustu neotevřených zpráv, ke kterým nemám šanci se dostat, protože mám tolik jiných starostí, že i kdybych chtěla, je to úplně pod čarou mých energetických kapacit.

Máte pocit, že dokážete šířit optimismus?
Jé, to bych moc ráda ale to fakt nemůžu posoudit. Lidi při koncertu nevypadají nešťastně, tak možná trošku i jo. Bude to znít jistě pateticky, ale mám nějaké vnitřní zásady, na které jsem si postupně přišla. Třeba se snažím říkat pravdu a zjistila jsem, že to je dobré hlavně v nepříjemných situacích. Že než kličkovat a mlžit, je lepší říct všechno narovinu. Ono to pak sice chvilku drhne, ale druzí zároveň vědí s čím mají počítat. To je pak osvobozující. Pak nemáte taky nikde nic, co by vám mohlo dělat ten drápek, který by vám způsobil tu nešťastnost a nesvobodu. Jen je to někdy těžší než se zdá.

To celé zní jako komplexní duchovní uspořádání. Promítáte to nějak do výchovy dcer? Vedete je nějak už od útlého věku v tomto směru?
Děti jsou nejpravdivější, to my bychom se měli učit od nich. Já spíš dělám, jak nejlíp umím. Často jsou situace, kdy si nevím rady a doufám, že jsem to vykomunikovala správně. Aby zůstaly ty malinké hlavičky bez újmy a chápaly o co mi jde. Ale je to někdy složité. Intuice je v tomhle směru asi to, čím se řídím nejčastěji. Měla jsem pocit, že jsem s nimi málo, tak jsem teď na půl roku zase všechno zastavila a koncerty budou až od května. Do té doby chci být jen doma.

Cítíte se jako matka výkonnější? Mateřství údajně ženy učí ještě větší efektivitě.
Zrovna dneska jsem během půl hodiny, kdy se koukaly na Krtka, stihla objednat nákup, pro každou dvoje botičky, odeslat asi čtyři platby, uvařit večeři, naházet nádobí do myčky a zapnout pračku. Tak asi jo. Co se ale týká práce, to nemůžu posoudit, protože mi přijde, že jsem takhle hodně pracovala odjakživa. Jsem perfekcionista. Už při přípravách první desky jsem otěhotněla, takže hned začátek byl vlastně hormonálně ovlivněn. Vůbec se ta pěvecká kariéra stala až v mateřství, teda ta opravdová, s koncertama a tím vším okolo..

Tak to vás muselo výrazně ovlivnit.
Pro mě je hudba svoboda a to se nikterak nezměnilo, tak jsem to měla vždycky. Když začnou kluci na koncertě hrát, cítím, že každá moje buňka je šťastná, že ji slyší.

V čem přesně tu svobodu cítíte? Že můžete zpívat o věcech, které vás pálí?
Můžu zpívat o čem chci, na hudbu, která se mi líbí, s lidmi, kteří mi jsou sympatičtí, a to navíc v datum, ve kterém chci, na místech, na jakých chci. A ještě ti co poslouchají nevypadají nešťastně. Pro mě to je práce snů!

Je to tak? Je hudební kariéra to, co nejvíc chcete?
Myslím, že teď ano. Je zajímavé, jak se mi to za tak krátkou dobu pootočilo. Spoustu let jsem si přála něco jiného. A tohle se tak prostě najednou stalo. Ty moje obě desky jsou taky takový děti. Plný dojmů, postřehů, zklamání, radostí. A ty písně, když je zpívám, zajímavě ožívají a podle toho v jakých jsem životních momentech fungují pro mne pokaždé jinak. Baví mě vymýšlet klipy, baví mě řešit merch, vybírat látky, střihy, plánovat turné, focení. Vlastně mě to fakt všechno hodně baví. A snažím se to všechno dělat tak, aby v tom nebylo to zavděčení se někomu někde. A líbí se mi, že to takhle jde.

A co herecká kariéra?
Já hraju od dvanácti. Pořád je to domov. Myslím to vnitřní nastavení na “hraní si”. Je krásný točit nebo zkoušet v divadle scénář, kterému rozumíte, postavu, které chcete rozumět, s lidmi, kteří vás inspirují a obohacují. To je velký dar a taky jsem došla k tomu, že jedině tak to má smysl. Ale i mimo herectví je hodně věcí, co mě baví a co bych chtěla dělat.

Třeba?
Psaní scénářů mě baví, nebo teď budu režírovat klip pro jinou kapelu. Ale třeba bych si klidně chtěla otevřít i pekárnu nebo květinářství. Vlastně ne, květinářství jsem chtěla kdysi, ale pak jsem si uvědomila, že jsou to vlastně mrtvé rostliny. No tak květinářství jenom s kytkama v květináči. Nebo špagetárnu. Nebo restauraci pro miminka. To je takový můj docela i vážný projekt vlastně. Ale posouvá se na později. Možná do důchodu. Ne, to už to ale zase nebude moje téma. No, tak asi na neurčito. Hory mě baví, snowboard mě dost baví, surf, vlny, moře, odstěhovat se někam jinam, poznávat jiné světy. I když teď s holčičkami to už není tak snadné. Mám strašnou spoustu věcí, co mě nabíjí a co bych ráda vyzkoušela. Třeba jsem si teď koupila onewheel. Víte co to je?

Popište…
To je takový skate s jedním kolem a včera jsem na tom jela poprvé z nábřeží na Vinohrady a byla to dost eufórie. Připadala jsem si úplně mladá.

Je to tak, že si člověk musí od mateřství někdy odpočinout?
Ano, právě přesně takhle mladá jsem se cítila. Někdy je pro mne náročné střídat tu mateřskou energii s tou energií, kterou potřebuju na vystoupení. Třeba nedávno jsem pospíchala na jeden přímý přenos, a ještě těsně před odchodem jsem pekla s Ronjou cukroví do školky. Zpět jsem se vrátila v době, kdy to ještě ani neskončilo v televizi a rychle holky uspávala. Tak to je pro mne takové rozpolcení potom.

Přistihla jste se někdy, že jste chtěla z pódia utéct k tomu pohodlí domova?
Z podia ne. To spíš se mi někdy tak lenivě nechce. Štrachat se někam tři hodiny v autě a pak zpátky. Ta maminkovská energie je taková přirozeně hnízdící. Chcete mít klid někde pod dekou, když děti usnou. Pak ale když už jsem na stagi, kluci začnou hrát, jsem okamžitě nejšťastnější na světě. Což se mi pak zas těžce přepíná na to hnízdění. Ale není to nic závažného. Musím se to jen naučit líp zvládat.

Chystáte další album?
V hlavě se mi trochu něco začíná skládat ale zatím nemám vůbec takovou ambici. Píšu si jen nějaké postřehy. Rozhodně znovu poprosím Davida Hlaváče, abychom na něm dělali spolu. Ale teď jsem zatím pořád v myšlenkách u toho posledního alba. Mám tam nápady ještě minimálně na čtyři klipy k singlům.

Zmiňovala jste, že druhé album bylo jiné. V čem?
Bylo komplexnější. Vznikalo jeden rok na čtyřech soustředěních. Kdy jsme s Davidem hodně mluvili, abychom oba věděli, co děláme, proč to děláme a co bychom chtěli tím vším říct. V každé písni je konkrétní pnutí, konkrétní téma.

Patří mezi ně i určitá závislost na sociálních sítích? To jste shrnula v písni 2-8-5.
Jo, tak tohle je velké téma. Ta písnička je jen taková reflexe. Nekritická. Neurčitě komentuje fakt, že lidské hodnoty se nám tu zřejmě nezastavitelně proměňují. Díky sítím. Je to sice velká dávka inspirace, zároveň ale podporuje chtění a pocity nedostatečnosti. Když jsme točili tenhle klip, obklopila jsem se lidmi, pro které jsou sítě nedílnou součástí jejich práce..respektive jejich života. A trochu jsem se i bála, jací budou. Protože jsem je znala jen z té “sociální dálky”. A oni byli všichni úplně hodní, normální, pochybující sami o sobě stejně jako ti všichni, kteří se dívají na jejich profily a došlo mi, že je to moc hezký. Že na tom ještě nejsme tak špatně.

Jak tedy vy sama vystupujete na sociálních sítích?
No jako já. Tedy jako obraz mě ohraničený tím, kam až daleko do svého soukromí chci lidi pozvat. Ráda sdílím věci kolem koncertů, mám dost ráda různý srandičky, boomerangy a tak, ale nemám na to moc času. Možná až budou chodit obě holčičky do školky, budu víc myslet na to, že je dobré tam dávat něco pravidelně. Teď to tak střílím dost hajdalácky. Na druhou stranu mi to naštěstí nebere ty normální prožitky z hezkých situací. Jakože napadne mě něco někdy vyfotit ale nemám to ještě tak posunutý, že by to bylo to nejdůležitější. Takže toho dost prošvihnu a zpětně mě i třeba mrzí, že jsem si neudělala fotku. Ale pak jsem za to zase ráda. Mám to tím pádem “jen” v srdci.

V jednom rozhovoru jste se přiznala, že byste kvůli roli klidně přibrala i dvacet kilo.
To jsem asi řekla, ano. Myslím, že to bylo v kontextu toho, že jsem se učila rok na violoncello. A přemýšlela jsem nad tím, kam až bych byla schopná jít v učení se kvůli roli nových věcí. Záleží vždy na tom, co jsem popisovala před chvilkou. Scénář, lidi, režisér, podstata toho projektu. Musím rozumět proč a věřit tomu, pak si myslím, že jsem schopná zajít kamkoliv.

Máte teď před sebou nějaký herecký projekt?
Příští rok budu točit film s Bohdanem Slámou.

Pavel odjíždí na delší dobu s motorkami. Jak to jako maminka dvou dětí zvládáte?
Já jsem si řekla, že si na to nebudu stěžovat. Jednou jsme to tak rozhodli a tak to bylo. Bylo to náročné, holky byly malinkaté a já si to neuměla představit. Žádnou podobnou zkušenost jsem logicky neměla, tak jsem si řekla, že to zvládnu. A trochu mě to překvapilo. Ale zároveň jsem vždy mohla říct, že nechci, aby jeli. Takže je to i moje zodpovědnost.

Spolu nějaký projekt neplánujete?
Kluci teď jezdí s Vandrákama besedy a už jsme měli s nimi dohromady jeden koncert. Docela se nám ta kombinace líbila. Tak uvidíme, jestli nebudeme pokračovat třeba v létě. A nedávno jsme spolu s Pavlem natáčeli krátký film v Olomouci. Byl to projekt s názvem Vary (ace) pro amatérské filmaře. Byla to pro nás moc hezká a zajímavá zkušenost.

Aktuálně vám také vychází vinyl na co se mohou posluchači těšit?
Je to vinyl desky ZE.MĚ, která vyšla před půl rokem. Takže těšit se můžou na dlouhohrající Zemi ze mě.

V rámci merche jste se pustila i do navrhování oděvů. Jaký vztah obecně máte ke kultuře odívání, módě a kultu celebrit?
Stejně jako u klipů, kdy se snažím těm vlastním myšlenkám písniček dát další, vizuální rozměr, je tomu tak i u kolekcí mého merche. Je strašně hezké vzít jen kousek textu písničky jako samostatný výkřik. Zároveň tím, jak ten celý kus oblečení vypadá, říct něco dalšího o sobě. Respektive asi o vkusu. Bylo by jistě jednodušší i levnější nakoupit mikiny v Číně a potisknout je pár obrázky. Obrat by byl úplně jiný ale nejsem si jistá, jestli bych z toho měla takovou radost. Protože všechno se přepočítat na peníze nedá. Na módu jsem se dlouho dívala jako na něco co mě sice zajímá ale co je druhotné, až po té “opravdové” práci. Už pár let se mi to mění. Když má na sobě člověk něco v čem se cítí dobře, co mu sluší, líbí se sám sobě, může to docela výrazně ovlivnit jeho den. Té velké světové módě nerozumím ale jistě tam budou platit podobná pravidla jako ve všech velkých světech. Líbí se mi třeba jak se k tomuto tématu vyjádřil Mikolas Josef. Vůbec se mi líbí co dělá.

Jaký je váš merch?
Na začátku prosince vychází limitovaná edice mikin a šatů. Tentokrát myslíme dost i na kluky. Pomáhá mi s tím zase Tereza Kytková a moje ségra a zároveň manažerka Saša. Grafika zůstává stejná jako u poslední letní kolekce, protože se to váže k té desce. Šijeme ve Varech a myslím, že lidi už ví, že až se to doprodá, tak se to prostě doprodá. A dál bude zas až další kolekce. Jde mi i o určitou vzácnost těch kousků. Navíc jsem se rozhodla, že sto mikin potisknu sama a pokaždé se u toho vyfotím a přiložím fotku jako dárek. Respektive slíbily jsme si to s holkama, že si dáme před Vánoci svařák a budem mít takový hezký potiskávací večer s mikinama. Tak se na to dost těším.

Mluvila jste o pauze věnované dětem. Kdy naskočíte znovu do práce?
Na podzim 2019 plánujeme turné. 26.10. je Praha, Forum Karlín. Mám takový sen, že by bylo krásný, kdybych tam měla lítací stroj, na kterém jsem lítala v jednom představení. Ale nevím, jestli se nám to podaří zprodukovat, bude to asi dost náročné. Snad jo! Uděláme pro to všechno.

Reklama
Aktuální číslo
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
přihlásit se k odběru newsletteru
Přihlášení k odběru newsletterů

Přihlášením k newsletteru souhlasíte s Obchodními podmínkami Burda a potvrzujete znalost Zásad ochrany soukromí Burda – BURDA Praha bude s Vašimi údaji pracovat zejména k zasílání newsletteru, nabídek a novinek. Odhlásit se můžete kdykoliv.
* povinná pole