Co Vás přivedlo k zájmu o všechno, co je „bio“ a „eko“?
Vyrůstala jsem u prababičky v Rychnově u Sokolova hned vedle povrchových dolů, elektrárny Tisové a jedovatého odkaliště. Byl to velký industriál. Asi mě to zasáhlo natolik, že jsem se rozhodla věnovat právě životnímu prostředí. Od osmnácti jsem pak cestovala po světě a v těch rozvinutějších částech byl přístup k přírodě a životnímu prostředí mnohem vyrovnanější než u nás. To téma mi připadalo a stále připadá důležité.

Od roku 2010 provozujete vlastní webové stránky www.bio.cz. Co je jejich posláním?
Oblasti eko a bio produktů jsem se chtěla věnovat prakticky hned, jakmile jsem překročila hranice Holandska a poprvé viděla obchody s eko- a bioprodukty. Čas na vlastní projekt ale dozrál až před dvěma lety. Velkou inspirací pro mě byly sociální sítě, které na trh zapojují i drobné obchodníky. Představila jsem si internetový prostor pro spolupráci a propojení zájemců o bio a eko výrobky i životní styl. Ať už pro aktivní obchodníky, nebo pro zákazníky. Prostě pro lidi, kteří nakupují a prodávají s láskou k životu. Chtěla bych trochu obrousit český skeptický přístup k ekologii.

Jsme skutečně takoví skeptici?
Skeptici jsou především víc slyšet. Jinak lidé podle mě pro ekologii cit mají a mají i zájem o bioprodukty. Dokonce si myslím, že už většině lidí dochází, že u značek EKO a BIO nejde jen o osobní zdraví, ale o celkový přístup.

Co tím myslíte?
Ekozemědělství respektuje přírodu a jeho smyslem je zachovat životní prostředí pro budoucí generace. Skvostným bonusem je přínos pro zdraví lidí.

Spousta lidí namítá, že bioprodukty jsou příliš drahé…
Můžu na to odpovědět otázkou: Jsou nejlevnější potraviny vlastně potravinami, nebo jen směsí chemických látek? Je rohlík opravdu výživa? Co máme z kuřecího masa z konvenčního chovu, nemluvě o paštikách a točeném salámu? A nenechte se klamat. Tyto levné náhražky potravin nakonec stejně zaplatíme, a mnohem dráž! Poprvé je platíme v dotacích do konvenčního zemědělství a podruhé ve zdravotnictví, jako následek nevyvážené stravy. Můžete namítnout, že biozemědělci čerpají dotace, ale ti je dostávají za to, že uzavřou celý ekologický cyklus od šetrného obhospodařování půdy až po nakládání s odpady.

Přesto – dají se bioprodukty nakupovat aspoň trochu levněji?
Můžete si je pořídit přímo od farmáře, ideálně ve větším množství a společně s přáteli. Je taky fajn naučit se jíst sezonní potraviny a to, co nedostanete u farmáře, nakupovat ve větších, výhodnějších baleních společně s přáteli nebo rodinou. A samozřejmě můžu doporučit nákupy na farmářských trzích od místních biofarmářů. Farmářské trhy osobně považuji za počin desetiletí.

Odkud vlastně vyšel první impuls?
Od Hanky Michopulu. Začala tuším v Klánovicích a pak už se toho nápadu chytila spousta dalších lidí v Praze i na jiných místech. Každopádně odvedla ohromný kus práce. Farmářské trhy vznikly z potřeby nakupovat kvalitní potraviny i v době, kdy přestaly fungovat babičky, dědečkové a zahrádky a řada lidí pochopila, že zboží, které se prodává v řetězcích, má leckdy kvalitu „šesté cenové“.

Jak odrážíte námitky, že mezi „bio“ a „nebio“ není zase takový rozdíl?
Tak především selský rozum říká, že potraviny vypěstované bez vysokých dávek pesticidů, na dobré půdě nebo na kompostu a dozrálé přirozenou cestou mají jinou chuť a jsou kvalitnější. Odborné studie, které se začaly kvalitou bio a nebio potravin zabývat až v nedávné době, také dokazují, že biopotraviny obsahují víc živin a vitaminů. Každopádně prokazatelně lépe chutnají.

Nedávno jste spustila i průkopnický dobrovolnický projekt…
Ano, začali jsme k farmářům vozit dobrovolníky, tak jak se to dělá třeba v Británii. Místo aby člověk o víkendu seděl u počítače, jede na farmu, pracuje tam za ubytování a stravu a bere to jako odpočinek. Biopotraviny tak získávají i sociální rozměr. Člověka může těšit, že má svého farmáře, kterému věří, podporuje ho a může se kdykoli zastavit pro svou bedýnku.

Co všechno dobrovolníci dělají?
Všechno, co je potřeba na zahradě: sázet, sbírat, okopávat, mulčovat, přehazovat kompost. Ale kdo to umí a chce, může třeba i pomoci s opravou střechy... Záleží na osobních preferencích. Je důležité, aby člověk dělal, co ho baví. Lidé z města si většinou pochvalují pohyb na čerstvém vzduchu a fyzickou práci. Je to ale i způsob, jak se naučit hospodařit, jeden nikdy neví, kdy se mu to bude hodit. Především ženám se líbí rýpat v zemi a nasávat pohodu.

Dobrovolnickou práci si Adéla Kubíčková vyzkoušela mimo jiné v biozahradě Nobilis Tillia na Vlčí Hoře.

Sama jste měla na Bílé Hoře permakulturní zahradu. Co to obnáší?
V permakultuře platí heslo „udělej z problému výhodu“. Zahrádka byla ve stráni a majitel domu ji využíval jako skládku stavebního materiálu. Vysbírala jsem tedy kameny a cihly a věnovala je sousedovi, kterému se hodily na stavbu altánku. Železné trubky si odvezl tatínek mého přítele na chatu a z dřevěných zbytků jsem udělala kompost. Takže se zpracovalo všechno. V permakultuře vlastně jen necháváte přírodu fungovat dobře a pro svůj užitek. Měla by to být zahrada, která vás živí, a přitom ji nemusíte moc řešit. Udržujete ji tím, jak ji navrhnete, anebo jak využijete toho, co v ní už roste. Moje zahrada byla malá a vypadala divoce, takže se s ní sousedi nějakou dobu smiřovali, ale nakonec si ji oblíbili. Po sedmi letech na ní totiž bylo mnohem živěji než v okolí, ať už díky ptákům, motýlům, nebo pavoukům a sršňům, o společenském životě nemluvě…

Co všechno jste pěstovala?
Na nejméně úrodná místa jsem nasázela topinambury, velmi chutné americké brambory. Dobře se rozmnožují, a navíc kultivují půdu, takže je už po roce kyprá a kvalitní. Najednou jsem v té sušině měla čtyřmetrové topinambury. Zasadila jsem i slivoň, bylinky do kuchyně včetně libečku a petržele, a především rajčata, ze kterých jsem celé léto vařila na tisíc a jeden způsob. Měla jsem tam hodně popínavek i „plevele“. Nikdy jsem nepoužila žádný postřik ani hnojivo kromě kompostu.

Co byste poradila člověku, který třídí odpad a snaží se šetřit energii, ale chtěl by ve svém „eko snažení“ postoupit o krok dál?
Hlavní je mít z toho radost. Jsem zastánkyní toho, ať má každý svůj osobní a osobitý přístup. Někdo začne na zahradě, někdo začne jezdit na kole, někdo vymění všechny kosmetické značky za biokosmetiku. Myslím, že zábavná může být postupná proměna částí domácnosti – začít třeba v kuchyni kořením a mycími prostředky, postupovat přes koupelnu a vyměnit prací prostředky za šetrnější alternativy a skončit třeba u ložního prádla z biobavlny. Můžete vymalovat přírodními barvami, dětem dávat látkové plenky a hračky ze dřeva.

Jak začít „snadno a rychle“?
Existují dvě věci, které můžou změnit svět: nežehlit a prát na třicet, maximálně na čtyřicet, nejlépe bez aviváže. A samozřejmě sušit na vzduchu, ne v sušičce. Tohle vás opravdu nic nestojí, naopak na tom vyděláte. Výrazně tak šetříte energii, prádlo i přírodu. Myčky jsou jiná kapitola, ty můžou uspořit energii, zvlášť ve větší rodině. Dalším pravidlem je o něco méně nakupovat a spotřebovávat, a vše jednorázové nahradit tím, co se dá použít vícekrát. A samozřejmě třídit odpad. Dovézt staré elektro do sběrného dvora, nevyhazovat věci, které může využít někdo jiný. Sama jsem při stěhování spoustu věcí neodvezla na skládku, ale do Klokánku, byla toho dvě auta a vzali si úplně všechno. No a každý, kdo má alespoň malou zahrádku, by měl mít kompost.

Dá se spolehlivě odlišit výrobek, který je skutečně „bio“ a „eko“, od podobného, který se tak jen tváří?
Základním vodítkem jsou certifikace, především „bio“ a „ekologicky šetrný výrobek“ (ZEBRA, CPK a CPK BIO). I další certifikáty mají svou váhu. Například výrobky ze dřeva mohou mít celosvětově uznávaný certifikát FSC, další známý certifikát je Soil Association, který zaručuje, že v kosmetice je více než 70 % přírodních složek v biokvalitě. Výrobky netestované na zvířatech mají známého králíčka… u kosmetiky je certifikace pestrá a většina má dobré opodstatnění.

Spousta firem ovšem prohlašuje „jsme zelení, jsme šetrní“, ale žádný certifikát nemají…
Ano, proto je dobré znát těch pár základních certifikátů a těch se držet, nebo si vybrat výrobky, které mi vyhovují a na které mám. Nechat si poradit od známých a také zapojit kritické myšlení. Běžně se stává, že firmy zavedou banální opatření a pak ho reklamou nafouknutou, div neprasknou. Tomu se říká greenwashing.

Máte za sebou velmi pestrou kariéru: mimo jiné jste zaváděla indiánům v Amazonii internet. Jak jste se k tomu dostala?
Od roku 1989 jsem pracovala pro Děti Země a právě ekologické organizace používaly internet jako jedny z prvních. Když mě pozvali do Amazonie, měla jsem už zkušenosti z různých kampaní. Nejprve jsem dostala pozvánku na konferenci do San Salvadoru, která se týkala komunikace mezi místními lidmi, pak do Ekvádoru na projekt zaměřený na zavádění internetu původním obyvatelům do pralesa.

S indiány a se dcerkou Barborkou v Amazonii

To zní poněkud bizarně…
To mě napadlo taky, ale problém byl v tom, že internet tam měly jen těžařské a misijní společnosti a místní ho nemohli využívat pro to, co doopravdy potřebovali. Šlo tedy o to vyrovnat síly. Působili jsme postupně ve třech vesnicích. V jedné z nich se asi po třech měsících podařilo zavřít ropný vrt, který otrávil jediný zdroj vody a zahubil ryby, a vyhodit těžařskou firmu z pralesa...

Jak k tomu napomohl internet?
Místní obyvatelé díky němu mohli rychle svolat novináře a ukázat, co se tam děje. Přijela i dokumentaristka a natočila o tom film, který jsem pak po deseti letech viděla na festivalu Jeden svět. Americká těžařská firma Chevron, dříve Texaco, musela po této kampani zaplatit osm miliard dolarů za znečištění amazonského pralesa na území Ekvádoru. Kromě toho původní obyvatelé internet využívali ke komunikaci s lékaři, k ekologické turistice a k prodeji  vlastních výrobků. Byl to pilotní projekt, takže jsme s IBM řešili i technické problémy –  museli třeba vyvinout speciální model s kabelem, který neprokousnou tamní švábi… Počítač stál v boudičce z mahagonovníku, kterému místní říkali telecentrum. Byl tam jen stůl s počítačem, houpací síť, ve které jsem přespávala, a bambus, s jehož pomocí jsme vytáhli solární panel nahoru za sluncem.

Do Amazonie jste jela s dcerou Barborkou, které bylo v té době tři a půl roku. Neměla jste obavy?
Bála jsem se strašně. Než jsme odjížděli, zjišťovala jsem si, co tam žije a nežije, jak se tam pohybovat, co dělat a co nedělat. Paradoxně to bylo horší v Quitu, hlavním městě Ekvádoru, které leží tři tisíce metrů nad mořem. Trpěli jsme výškovou nemocí a bylo nám zle. V pralese jsme byli úplně v pohodě.

Setkala jste se s nějakou nebezpečnou situací?
Za nejnebezpečnější jsem považovala moment, kdy nám nabídli welcome drink. Všichni nám totiž zdůrazňovali, ať nepijeme místní vodu, takže jsme s sebou měli vlastní barely. A najednou jsme byli v situaci, kdy nakvašený banánový mix nešlo odmítnout. Naštěstí nám po něm nic nebylo, a navíc i dobře chutnal, ačkoli vypadl příšerně. Trochu nahnáno jsem měla i ve chvíli, kdy jsem se šla do pralesa podívat na opice, poodešla jsem o kus dál a zjistila jsem, jak rychle člověk ztrácí prostorovou orientaci. Jinak jsem ale neriskovala, už kvůli Barče. Anakondu jsme potkali jen mrtvou, v tom otráveném potoce. Nepříjemná byla ovšem cesta autobusem z Quita. Místo silnice vedla ze tří tisíc metrů nad mořem dolů jen prašná cesta, pod námi sráz a ně něm vidíte všechna ta napadaná auta… k „radosti“ všech přítomných nám navíc promítali Titanic. Myslela jsem, že dostanu infarkt, takže zpátky už jsme letěli. Pod námi byla sopka, která dýmala a čtrnáct dní po našem odletu začala chrlit. Vidět přírodní život z takové blízkosti, z toho má člověk respekt… Nebezpečné situace jsem tedy spíš míjela.

Zato v zemích bývalé Jugoslávie, kam jste léta jezdila pomáhat do uprchlických táborů, o ně asi nouze nebyla. Co Vás tam přivedlo?
Člověk měl v komunistickém skleníku pocit, že žije v tom nejbezpečnějším světě, který existuje, a najednou přijde revoluce – u nás dobrý, a v Jugoslávii válka. Se třemi spolužáky jsme se po maturitě dohodli, že tam pojedeme na „průzkum“. Když jsem věděla, že se takhle blízko dějí otřesné věci, především kvůli manipulaci politiků, nic mi nepřipadalo důležitější než být tam. Začala jsem pomáhat Holanďanovi, který na území bývalé Jugoslávie vozil dobrovolníky z celého světa. Uprchlickými tábory a zničenými vesnicemi prošly stovky učitelů, studentů, IT, ale třeba i fotbalový trenér nebo básnířka. Všichni si sami platili cestu, ubytování i stravu a věnovali se vždy oblasti, která jim nejvíc vyhovovala. I proto se z toho stal jeden z nejúspěšnějších projektů na světě v oblasti komunitní a sociální práce.

Do kterých zemí jste vozila dobrovolníky?
Nejdřív do Srbska a Chorvatska. Když začala krize v Kosovu, přesunuli jsme se do Albánie a vozila jsem lidi do Černé Hory, Albánie a Kosova.

Také jste u nás v roce 1996 pořádala tábor pro děti uprchlíků. Byl to Váš nápad?
Ano, chtěla jsme dát dohromady děti ze znepřátelených stran. Takže jsme přivezli po deseti dětech ze Sarajeva, chorvatského Osijeku a srbského Bělehradu. Měla jsem představu, že to pro ně a vůbec pro budoucnost může hodně znamenat. Nedělali jsme velikánské projekty, ale chtěli jsme, aby k sobě jednotlivci našli pozitivní vztah. To se povedlo. Asi za rok jsem jela do Bělehradu a potkala jsem ženu, která mi říkala: „Asi nevíš, jak důležité to pro nás bylo.“ Vyprávěla, jak se se synem vraceli z Bělehradu do Sarajeva a celá jejich rodina i všichni známí byli mrtví. Jediný, kdo na ně čekal na nádraží, byl synův kamarád z našeho tábora. Přišel je přivítat i s celou rodinou…

Jak Vaše práce v této oblasti pokračovala?
Později jsem například spolu s novinářkou Lenkou Kučerovou vozila do Černé Hory české Romy, aby pomáhali romským uprchlíkům. Z tohoto projektu mám dodnes dobrého kamaráda, Patrika Bangu, dvojče Gipsyho. Uspořádali jsme sbírku hudebních nástrojů, ty jsme odvezli do uprchlického tábora a Bangovi tam s nimi muzicírovali. Byl to krásný projekt.

Z cesty po Afghánistánu

Pro Děti Země jste pracovala nejdřív jako dobrovolnice, potom jako tisková mluvčí. Povedlo se za tu dobu něco, na co jste dodnes hrdá?
Byla to hned první akce, kterou jsem v Dětech Země dělala. Zablokovali jsme šest hraničních přechodů s Německem a požadovali omezení kamionové dopravy. Po listopadové revoluci se kamiony nahrnuly do Česka a tvořily se až šedesátikilometrové zácpy… Podařilo se nám prosadit omezení jízd během špičky, o víkendu a v klidových dnech. Mimochodem, asi před dvěma lety tuhle úpravu zase potichu zrušili.

Je obdivuhodné, že jste během své kariéry několikrát „přepnula“ z neziskové sféry do té komerční – a zase zpátky. Neměla jste z tak radikální změny obavy?
Je to hodně náročné, to ano. Jenže první profesní zkušenosti jsem získala v zahraničí, kde takový život není neobvyklý, naopak. Řadu lidí už nebaví vydělávat jen na svůj náročný životní styl. Raději se uskromní a věnují se něčemu, co jim dává smysl a baví je. Já jsem nakonec zůstala někde uprostřed. Pár nadšenců tomu v Česku začíná říkat „společensky prospěšné podnikání“.